Úvodní slovo
S autorem jsem se poprvé potkal někdy ve druhé polovině devadesátých let minulého století na chodbách Černínského paláce, sídla českého Ministerstva zahraničních věcí, kde jsme oba působili jako diplomaté. Ale znali jsme se spíše jen od vidění, maximálně z nějaké pracovní porady a vůbec jsme netušili, jaká pracovní a životní dobrodružství nás jednou svedou dohromady na nejzápadnější výspě západní Afriky. Ostatně bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Allbright někde ne náhodou přirovnala „stadep“ - zkratka pro State department (MZV USA)-, který řídila, k ohromnému newyorskému hlavnímu nádraží – Central station – kde se den po dni míjejí tisíce lidí, každý po cestě za svým více či méně vzdáleným cílem, aniž by se osobně poznali anebo vůbec rozbalili svá zavazadla.
Tak i my s Iljou jsme jako diplomatičtí tažní ptáci vyrazili každý za svou vysněnou destinací, což v jeho případě znamenalo Jemen a pro mě vzdálenější hlavní město Vietnamu Hanoj. A když mě později - to již v novém století - diplomatický osud zavál jako velvyslance do Libanonu, Ilja již dávno vyměnil diplomatickou kariéru za průkopnický život ve službách domácích exportních firem.
Teprve mnohem později, někdy počátkem roku 2021 nás osud znovu svedl dohromady, tentokrát na africkém kontinentě, když jsem se začal připravovat na pokračování své neplánovaně vzkvétající africké kariéry přesunem z nigerijské Abuji do hlavního města Senegalu Dakaru. Věděl jsem, že Iljova firma Transcon E.S. právě v Senegalu realizuje největší český investiční projekt v subsaharské Africe, jehož cílem byla modernizace pěti regionálních letišť v zemi. A jako diplomat, jemuž je podpora ekonomických zájmů domácích firem blízká jsem se upřímně těšil na tuto spolupráci.
Ta začala již mou první památnou audiencí u bývalého senegalského prezidenta Mackyho Salla, na níž jsem v rozporu s diplomatickou tradicí i protokolem vyrazil nejen v doprovodu svých nejbližších spolupracovníků z dakarského velvyslanectví, ale i pana ředitele Mazánka, který mě rychle přesvědčil, že by jeho diskrétní přítomnost v předsálí prezidentského paláce jistě nebyla prezidentovi proti srsti a mohla by naopak být pro dynamiku periodicky zpomaleného projektu velmi přínosná. A tak se také stalo. Záhy po zahájení audience, jejímž vznešeným účelem bylo předání mých pověřovacích listin od jeho českého protějšku, pan prezident stočil diskusi na pokračování revitalizace letišť. A protože se projekt těšil nejen jeho osobní podpoře, ale i jeho know-how vystudovaného geologa, za chvíli jsme společně s Iljou probírali technické i finanční aspekty této fáze a budoucnosti projektu a po čtyřiceti minutách s příslibem potřebné finanční injekce rozjařeně opustili prezidentský palác.
Další společná léta v Senegalu utíkala v podobném duchu „guerillové diplomacie“, jak jsme žertem říkali, ne vždy lehké, ale produktivní spolupráci našeho velvyslanectví s průkopnickou firmou, díky níž jsme se mezi zahraničními partnery Senegalu skutečně dostali do váhové kategorie, o níž jiné země srovnatelné velikosti mohly jenom snít. To mělo svůj význam nejen ekonomicky, ale samozřejmě i v rovině politické.
Nemá cenu zastírat, že jako každý podobný velký projekt v Africe i tento v Senegalu narážel a naráží na nesčetné překážky spojené s liknavostí místní byrokracie, absencí mezi-resortní komunikace, nepřátelstvím zhrzené konkurence nebo důsledky světové pandemie. A mnoho handicapů je průběžně nutné překonávat i na domácí straně. Nicméně v létě 2022 jsme za přítomnosti tehdejšího prezidenta Mackyho Salla a zvláštního emisara prezidenta Zemana náměstka ministra zahraničí Martina Tlapy dojatě přihlíželi slavnostnímu předání prvního moderního letiště v přímořské metropoli St.Louis.
V inaugurační euforii si málokdo uměl představit, jak se za pouhého půldruhého roku věci zkomplikují nejen při realizaci projektu, ale i osobně pro jeho hlavního manažéra a v neposlední řadě i pro českou diplomacii, která se ze strategických ekonomických výšin propadla do nebezpečných bažin „konzulárního případu Ilja Mazánek“, o němž, mimo jiné, pojednává Iljova kniha.
Co se stalo, čtenářům na stránkách své vydařené prvotiny popisuje její autor. Já osobně se na tomto místě omezím jen na konstatování, že posledních 9 měsíců mé diplomatické mise v Senegalu bylo věnováno nervy drásajícímu boji o záchranu „vojína Mazánka,“ který se na dlouhých šest měsíců ocitnul v dakarském žaláři, který jsme společně pokřtili „Hotel Rebeuss.“ Že nakonec vše dobře dopadlo a Ilja je na svobodě je především zásluhou neúnavného kolektivního nasazení české diplomacie ve spolupráci s rodinou zadrženého od Dakaru, přes Prahu a Brusel až po vzdálenější hlavní města. Bylo to i potvrzením našeho přesvědčení, že zadržení Ilji Mazánka bylo důsledkem politováníhodného nedorozumění na straně vedení „státu ve státě“, jímž je v Senegalu celní úřad, nikoliv projevem politické vůle nového vedení země, která by vrhala stín na naše dlouhodobě pozitivní vzájemné vztahy. Ale dovolím si napsat, že o své propuštění se nakonec podle očekávání nejvíce zasloužil Ilja sám: svou neúnavnou pevnou vůlí, vynalézavostí a odhodláním zachovat si i v nepříznivých podmínkách osud ve svých rukou. I vyhlášený „nezmar Ilja“ jistě chvílemi pochyboval o svém brzkém vysvobození, ale nikdy neztrácel svůj příslovečný smysl pro humor, nadhled a ochotu hledat cestu kupředu. Budu upřímný. Během těch dlouhých měsíců, kdy se vyústění případu tak zoufale vleklo, jsem se několikrát zastyděl při myšlence, že tuto situaci a související pocit bezmoci prožívám depresivněji než její oběť.
A i o tom je tato kniha, která ve čtivém a jasném stylu spojuje osobní svědectví a cestopisné pasáže z Mazánkovy bohaté diplomatické a obchodní kariéry s autorovými úvahami nad životem v odlišných kulturách a výzvami naší vlastní evropské civilizace. Ani zde Ilja nefňuká, nenaříká, ale výstižně a přesvědčivě přemýšlí o věcech tušených i méně známých. Jako svobodný člověk se nebojí kontroverze a vzhledem k šíři záběru a nastolených témat se nevyhýbá ani tónům a závěrům politickým. To je jeho svaté právo.
Přeji čtenářům, aby si knihu přečetli s podobným zaujetím a potěšením, jako já.
Marek Skolil
Bývalý velvyslanec ČR v Senegalu, v Nigérii, v Libanonu a ve Vietnamu.
Bývalý velvyslanec EU v Alžírsku
