K sepsání Dívky s hodinovým strojkem mě inspiroval skutečný případ únosů dětí v Paříži i kouzelný svět mechanických výtvorů, říká britská spisovatelka Anna Mazzola
Anna Mazzola je britská spisovatelka a lidskoprávní advokátka, která píše historické romány a pod pseudonymem Anna Sharpe také právnické thrillery. Její v pořadí třetí kniha, Dívka s hodinovým strojkem, se loni v Británii stala jedním z nejúspěšnějších historických románů. A právě o této knize jsme se autorkou bavili v našem rozhovoru.
Děj Dívky s hodinovým strojkem se odehrává v Paříži 18. století za vlády krále Ludvíka XV. To není pro současný historický román příliš obvyklé zasazení – narozdíl třeba od tudorovské Anglie. Co vás na této době a místě přitahovalo?
Při rešerších jsem narazila na skutečný případ, kdy se koncem roku 1750 začaly z pařížských ulic ztrácet děti. Proto jsem se rozhodla zasadit děj právě do tohoto roku. Jde o opravdu zajímavé a málo zpracované historické období. Všichni jsme četli knihy odehrávající se v revoluční Francii a tohle byla dobrá příležitost prozkoumat dobu těsně před ní, kdy už ve společnosti panovala obrovská nespokojenost s monarchií a strašlivou sociální nerovností.
Jak velká část příběhu vašeho románu vychází ze skutečných historických událostí? A z jakých pramenů jste vycházela?
Velká většina příběhu je inspirována skutečnými událostmi, zejména výše zmíněným případem zmizelých dětí. Na reálném základu ale stojí také vztah mezi madame de Pompadour a francouzským králem Ludvíkem XV. U obojího jsem nicméně použila značnou uměleckou licenci, abych dosáhla něčeho s nádechem fantastična.
Z 18. století pocházejí různé zprávy o zmizelých dětech, včetně novinových příběhů a deníků. Jistý právník jménem Barbier si zapsal: „Již týden se mezi lidmi šíří, že se po různých pařížských čtvrtích potulují přestrojení policejní strážníci, kteří unášejí děti, chlapce a dívky ve věku od pěti, šesti do deseti let, a nakládají je do připravených vozů. Někteří říkají, že děti posílají do kolonií nebo do války. Další se domnívají, že je policie využívá k vymáhání výkupného. Jiní si zase myslí, že jde o něco mnohem temnějšího.“
Barbier na jednom místě hovoří o přesvědčení, že děti ukradl jakýsi kníže a koupe se v jejich krvi. Tento městský folklor mi posloužil jako inspirace pro část příběhu.
Děj vaší knihy je vyprávěn z pohledu tří žen z různých společenských vrstev. Jak moc byl život žen v Paříži 18. století předem určen? Měla žena vůbec šanci se v tomto světě ovládaném muži skutečně prosadit?
Třída byla velmi pevně zakotvená a bylo obtížné se z ní vymanit – a to jak pro muže, tak pro ženy. Francouzské ženy byly navíc z velké části omezeny na působení v domácnosti. Některé ženy z vyšších vrstev si dokázaly zajistit moc a vliv, například ty, které v době osvícenství vedly salony. Pro chudé ženy však byla situace mnohem obtížnější.
Na začátku románu hlavní hrdinka Madeleine říká, že jediný způsob, jak může chudá žena v Paříži zbohatnout, je položit se na záda. To byla do značné míry pravda. Možnost společenského vzestupu byla omezená a pro ženy z nižších vrstev představovala prostituce jeden z mála způsobů, jak přijít k penězům. Proto se k ní uchýlilo tolik žen. Ty nejúspěšnější z nich se pak stávaly bohatými kurtizánami. Madame de Pompadour je ovšem vzácným příkladem měšťanské ženy, která dosáhla nejen značného bohatství, ale i moci. Stala se v podstatě politickou poradkyní krále, což bylo v té době neslýchané.
Díky Dívce s hodinovým strojkem jsem objevil zázračný svět automatů – úžasně komplexních mechanických přístrojů zkonstruovaných v době, kterou často považujeme za „předmoderní“. Jak jste na ně přišla?
Automata mě fascinují už od dětství. Tenhle dlouholetý zájem mě také přivedl k napsání Dívky s hodinovým strojkem. Mám ráda ten zvláštní pocit, když se díváte na něco, co vypadá jako člověk, ale přitom je to ve skutečnosti stroj. Automata byla v podstatě prvními počítači, ale v 18. století našla využití převážně jako složité a drahé hračky pro bohaté.
Postava doktora Reinharta je částečně inspirována geniálním švýcarským výrobcem automatů Jacquesem de Vaucansonem, který se vyučil anatomem i hodinářem. K jeho úžasným výtvorům patřil Flétnista (figurka v životní velikosti, která hrála repertoár dvanácti písní) a nejznámější zlatá Trávicí kachna, která uměla mávat křídly, pít vodu a zdánlivě trávit obilí a vyprazdňovat se. Jeho kouzelné vynálezy obdivovala celá Evropa, včetně francouzského krále.
Můžete nám uvést nějaké další příklady vašich oblíbených skutečných automatů? Je ještě možné prohlédnout si některý z nich na vlastní oči?
Jedním z mých nejoblíbenějších automatů je stříbrná labuť Josepha Merlina, která je stále k vidění v Bowesově muzeu v Anglii. Je to nádherný a nesmírně důmyslný vynález.
Pro knihu jsou ještě důležitější tři automaty na panenky vytvořené rodinou Jaquet–Droz, zejména „Spisovatel“ – pohyblivá figurka chlapce, kterého lze naprogramovat tak, aby napsal libovolný text o délce až 40 písmen. Při psaní sleduje text očima a jeho hlava se pohybuje, když si vezme inkoust do brku. Je to až strašidelné!
Pokud zavítáte do Paříže, doporučuji navštívit Musée des Automates, které se nachází ve sklepení ze 16. století. A jestliže navštívíte Musée des Arts et Métiers, můžete si prohlédnout automat hrající na klavír, který kdysi patřil Marii Antoinettě. Doufám také, že si budu moci jednou na vlastní oči prohlédnout slavný pražský orloj.
Promluvme si o vašem spisovatelském procesu. Začínáte pečlivou rešerší, po které následuje podrobná synopse celého děje? Nebo je to spontánnější a necháváte příběh tak nějak samovolně rozvíjet?
Každý to má trochu jinak a neexistuje žádný „správný“ způsob psaní. Já osobně na začátku provádím rozsáhlý výzkum, abych získala nápady na příběh, cítila se dostatečně jistá ohledně světa, který vytvářím, a byla schopna načrtnout celkový děj. Chci mít jistotu, že můj děj a postavy jsou věrohodné a nebudu je muset později výrazně přepisovat.
Poté si knihu rozvrhnu a napíšu pracovní verzi. Během psaní si zaznamenávám další otázky, na které potřebuji odpovědět. Snažím se v průběhu samotného psaní vyhnout přílišnému bádání, protože je mnohem snazší bádat než psát, a tak se mi stává, že se mé dvě hodiny psaní nějak zvrhnou ve dvě hodiny čtení a tweetování o nějakém obskurním, ale nakonec nepodstatném tématu.
Jak se vám daří propojovat historii a fikci? Dáváte přednost co největší věrnosti známým faktům?
K faktům ve své fikci přistupuji poměrně přísně. Snažím se jich držet, kdekoli je to možné, a přesně vylíčit dané období. Ale někdy je přece jen nutné se od zaznamenané historie odchýlit, abych vyhověla požadavkům příběhu. Nepředstírám, že píšu literaturu faktu, a zejména v případě Dívky s hodinovým strojkem jsem se snažila o román s lehkým nádechem fantastična.
Paříž, kterou líčím, je tedy dobově věrná, pokud jde o to, jak by vypadala a jak by se v ní žilo, ale příběh, který je v centru románu – o Madeleine, Véronique, madame de Pompadour a hodináři –, je zcela smyšlený. Každý autor k tomu zkrátka přistupuje jinak. Důležité je, abyste si na začátku ujasnili, jaká pravidla si stanovujete a kolik autorské licence si můžete dovolit!
