Orknejemi jsem posedlý. Skrývají spoustu fascinujících příběhů, říká autor knihy Ostrov temnoty

Daniel Aubrey je nadějný skotský spisovatel, o jehož prvotinu se v Británii strhl boj předních
nakladatelství. Detektivní příběh Ostrov temnoty z dalekého skotského severu, kde přes zimu panuje
neprostupná tma, přináší českým čtenářům nakladatelství Bourdon.

S jeho autorem jsme se bavili o Orknejských ostrovech, zdrojích inspirace nebo spisovatelských
metodách, ale také o životě s poruchou autistického spektra. S tou se totiž potýká nejen hlavní
hrdinka Aubreyho románu, odvážná reportérka Freya, ale i spisovatel sám.

Váš detektivní román Ostrov temnoty se odehrává na skotských Orknejských ostrovech. Proč jste si
pro svůj příběh vybral právě tohle prostředí? Co vás fascinuje na vzdálených ostrovech, o kterých
pravděpodobně mimo Skotsko slyšelo jen málo lidí?

Orkneje jsou jedním z nejúžasnějších a nejunikátnějších míst, která jsem kdy navštívil. Když jsem tam
zamířil poprvé, kdosi mi předpověděl, že se na ostrovy budu vracet každý rok. A mýlil se – vrátil jsem
se totiž už o tři měsíce později! Ve skutečnosti jsem tím místem tak posedlý, že jsem se dokonce
zapsal na magisterské studium Orknejí a Shetland. Ale zamilovat si Orkneje je velmi snadné: krajina je
úchvatná, obklopená nekonečným mořem a s neustále se měnícím světlem.

Je tu bohatá historie i spousta divoké zvěře. A sice je to dnes součást Skotska, ale všechny názvy míst
jsou skandinávského původu a vikingská minulost stále silně ovlivňuje místní dialekt, takže ostrovy
mají velmi výraznou severskou atmosféru. To vše dohromady pro mě představuje ideální prostředí
pro kriminální sérii. Skandinávský noir a skotskou kriminálku naprosto miluji a Orkneje jsou
dokonalým místem pro spojení těchto dvou žánrů.

Skrývají Orkneje skutečně tolik tajemství, jak naznačuje váš detektivní román? Odhalil jste některá
z nich sám, ať už z dávné, nebo zcela nedávné minulosti?

Když jsem psal Ostrov temnoty, Orkneje byly zrovna vyhlášeny nejbezpečnějším místem ve Spojeném
království (smích). Takže se obávám, že ostrovy ve skutečnosti neskrývají tolik strašlivých tajemství,
jak naznačuje můj román. Na druhou stranu tu ale v minulosti došlo k vraždám, a to dost podivným,
protože zahrnovaly třeba milostné trojúhelníky a opice. Pokud vás to zajímá, vygooglujte si „Sanday
Monkey Man murder“.

Myslím, že když se v uzavřené komunitě – a zejména na ostrově, kde jsou lidé v podstatě uvězněni
mořem – stanou závažné zločiny, každého se to nějakým způsobem dotkne a dopad je mnohem větší
než na pevnině. A to je dobrá inspirace pro spisovatele detektivek. Během studia jsem ostatně narazil
na několik opravdu zajímavých věcí, které jsem v knize použil.

Například neolitická osada Skara Brae, kde Ostrov temnoty začíná, byla objevena teprve poté, když
bouře strhla část pláže. To mi vnuklo myšlenku, jak se občas nacházejí lidské pozůstatky. A
v Maeshowe, což je obrovská, pět tisíc let stará pohřební komora, si můžete prohlédnout runy vyryté
do stěn skutečnými Vikingy, kteří se tam ukrývali během bouře. A to vše je zdokumentováno v Sáze
Orkneyinga ze 13. století! Jsem pořádný šprt a podobné zajímavosti mi vyráží dech, takže jsem se je
snažil v románu patřičně využít.

Vaše hrdinka, Freya Sinclair, má diagnostikovanou poruchu autistického spektra. Proč jste se
rozhodl vytvořit právě takovou hlavní postavu?

Popravdě jsem to udělal z toho důvodu, protože jsem na tom stejně jako ona. Když jsem začal psát
Ostrov temnoty, čekal jsem právě na výsledek vyšetření, takže jsem byl ve stejné situaci jako na sama
Freya počátku příběhu. Od té doby mi byl diagnostikován autismus a ADHD a přijde mi, že je ve
společnosti strašný nedostatek pochopení toho, co to znamená.

Ostatně k tomu přispívá i někdy až šokující zobrazení těchto poruch v různých knihách a filmech. Četl
jsem třeba kriminální sérii známého autora, jejíž hlavní postava byla založena na autistovi s
neuvěřitelnou pamětí. Ale místo toho, aby hrdinu udělali autentickým autistou, změnili ho tak, že měl
poškozený mozek! Takže část mého já chtěla napsat příběh o někom, kdo má všechny problémy, ale i
silné stránky neurodiverzity – a chtěl jsem o tom mluvit otevřeně.

Na druhou stranu připouštím, že je náročné vybalancovat realistické zobrazení toho, jaké to je být
neurodivergentní, s dynamickým kriminálním příběhem. Čtenáři se proto nemusí obávat, že by šlo
primárně o příběh o autismu hlavní hrdinky – je to prostě napínavý detektivní příběh s hlavní
hrdinkou, která žije s poruchou autistického spektra.

Snažil jsem se vystihnout, co to znamená být neurodivergentní a jak to ovlivňuje Freyin život, aniž by
se to stalo hlavním tématem celé knihy. Je to také jen moje zkušenost a nemusí být totožná pro
každého, kdo žije se stejnou poruchou. Zatím mám ale opravdu dobré ohlasy jak od
neurodivergentních, tak neurotypických čtenářů. Doufám proto, že moje kniha lidem pomůže lépe
nahlédnout do toho, jaký je náš život ve skutečnosti.

Ostrov temnoty je sice váš první román, ale máte bohaté zkušenosti s novinařinou – opět podobně
jako Freya, hrdinka vašeho příběhu. Zapojil jste se někdy do vyšetřování nějakého zločinu? Nebo
to, že jste napsal detektivní román, s vaší novinářskou minulostí vůbec nesouvisí?

Pracoval jsem především jako sportovní novinář pro Press Association a FIBA, takže ne, moje kariéra
byla poněkud jiná než ta Freyina. Největším zločinem, o kterém jsem informoval, bylo, když Chelsea v
roce 2008 porazila Liverpool v semifinále Ligy mistrů (smích)! Ale před prací pro PA jsem působil v
regionálních novinách ve Španělsku, což se hodně podobalo tomu, jakou práci dělá Freya jako
reportérka v týdeníku The Orcadian.

Ani v této práci jsem se příliš nezabýval kriminalitou, nejblíž jsem se k ní dostal díky reportáži o lidech,
kteří pašovali cigarety z pobřeží Costa Brava zpět do Spojeného království. To byla asi nejzábavnější
práce, kterou jsem jako novinář zažil, a líbilo se mi, že jsem měl možnost vyslechnout obě strany
příběhu – mluvil jsem totiž nejen s policií a celníky, ale i s lidmi, kteří zločin páchali.

Hlavním důvodem pro napsání detektivního románu ovšem bylo to, že miluji detektivky a některé z
mých oblíbených knih tohoto žánru mají za hrdiny reportéry. Myslím, že je trochu těžší dostat
takovou postavu do blízkosti zločinu, ale při znalosti této práce mi dávalo větší smysl, aby Freya byla
reportérka než policistka. A myslím, že se to i lépe hodí k jejímu charakteru.

Jak vás napadlo napsat román?

Píšu odjakživa. Jako dítě jsem tvořil přihlouplé policejní příběhy, které byly většinou kopií filmu
Policejní akademie. Vážněji jsem to začal brát v roce 2016, když mi zemřel dědeček. Trpěl demencí a
mě to inspirovalo k napsání příběhu o muži, kterému paměť na první pohled selhávala, ale ve
skutečnosti cestoval časem skrze svou paměť a měnil vlastní minulost.

Psaní pro mě vždycky bylo únikem a určitým druhem terapie, což je asi důvod, proč jsem začal psát o
někom, kdo prochází vyšetřením na autismus. Jedním z aspektů autistického chování je obtížné
zpracování emocí a pochopení jejich podstaty – člověk je stále cítí, jen neví, odkud se berou. Myslím,
že psaní mi pomáhá to zpracovat.

K samotnému napsaní románu jsem se dostal tak, že jsem slyšel příběh o odhalení osady Skara Brae a
napadlo mě, že by to byl skvělý námět na detektivku. Tou dobou jsem byl zrovna na Orknejích, na lodi
cestující na Sanday, a v hlavě se mi zrodil obraz Freyi stojící na pláži v zátoce Skaill spolu s úvodními
větami: Tyhle ostrovy prostě neudrží tajemství. Na Orknejích nic nezůstane pohřbeno navždy.

Když jste si vyjasnil základní obrysy příběhu, jak jste k tvorbě románu přistupoval? Provedl jste
nejprve důkladný výzkum, nebo patříte k těm šťastným spisovatelům, kteří si prostě sednou a píší,
dokud nejsou hotoví?

Nedokážu věci pořádně plánovat – navzdory veškerému úsilí mého agenta, který se mě snažil obrátit
na jeho víru! Takže jsem si prostě sedl a začal psát, dokud se příběh nezačal rýsovat, což chvíli trvalo.
Nápad na závěrečný zvrat jsem dostal až ve třetí verzi románu, pak mi všechno docvaklo a finální
verzi jsem dokončil velmi rychle.

Ostrov temnoty má být pouze prvním dílem rozsáhlejší série. Můžete čtenářům přiblížit, co je čeká
v příštích románech?

Další kniha se odehrává šest měsíců po skončení Ostrova temnoty, tedy uprostřed léta, kdy jsou dny
na Orknejích téměř nekonečné a slunce zapadá jen na pár hodin. Uvnitř Dwarfie Stane, což je
neolitická hrobka na ostrově Hoy, je nalezen mrtvý muž. Nikdo neví, kdo to je ani jak se tam dostal, a
nejsou tam žádné známky zápasu ani zjevné příčiny smrti. Jediná skutečně podezřelá věc jsou tři
slova napsaná na mužově paži…

Freya se samozřejmě bude tímto případem znovu zabývat, zatímco se bude snažit pochopit, co to
znamená být neurodivergentní. Zároveň se bude snažit odhalit některá tajemství ze své vlastní
minulosti. Myslím, že nebudu příliš spoilerovat, když řeknu, že ke konci Ostrova temnoty je scéna, kdy
se Freya dozví, že všechno, co objevila, je jen malý kousek v mnohem větší skládačce. V další knize
Freya získá několik dalších kousků této skládačky a budou se týkat jejího mrtvého otce.

Freya je Freya, bude chtít pátrat a zjistit víc, ale možná také zjistí, že některá tajemství by měla raději
zůstat pohřbená.

Milí čtenáři, milé čtenářky,

rádi bychom vás jménem nakladatelství Bourdon pozvali na křest velmi diskutované knihy Nevratné poškození od americké novinářky Abigail Shrier 📚

Kniha, která se zaměřuje na vysvětlení stále častějšího fenoménu identifikace s jiným než biologickým pohlavím mezi dospívajícími dívkami, vzbudila ve světě i v samotném Česku bouřlivé reakce.

V rámci křtu a následné diskuze dáme prostor různým aspektům této komplikované problematiky z hlediska odborného, společenského, rodinného i osobního.

Křest se uskuteční 23.5. od 13:00 na Světě knihy, v Sále Václava Havla.

Facebookovou událost najdete ➡️ zde.

Nakladatelství Bourdon vydává knihu, která vzbuzuje kontroverze v Česku i v zahraničí. Nevratné poškození od americké novinářky Abigail Shrier otevřelo vášnivou diskuzi o jednom z fenoménů naší doby: prudce rostoucím počtu dívek, které se identifikují s opačným pohlavím.

Abigail Shrier je americká investigativní novinářka, která pravidelně přispívala mimo jiné do prestižního deníku The Wall Street Journal a za svou žurnalistickou práci obdržela v roce 2021 cenu Barbara Olson Award for Excellence and Independence in Journalism. Proslavila se ale především jako autorka dvou knih, které se nebojí zabývat závažnými, ale zároveň kontroverzními tématy současnosti.

Její první kniha s názvem Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii z roku 2020 se rozhodla odpovědět na otázku, proč nejen ve Spojených státech v posledních deseti let prudce narostl počet dívek s diagnózou takzvané genderové dysforie – zjednodušeně identifikace jedince s jiným než se svým biologickým pohlavím.

Mnozí odborníci tento trend vysvětlují tím, že se „transgender“ stává přijatelnějším pro většinovou společnost. Abigail Shrier oproti tomu přichází na základě mnoha rozhovorů s rodiči i samotnými mladistvými s tvrzením, že o genderovou dysforii v případě dospívajících dívek ve skutečnosti vůbec nejde – a za nárůstem spatřuje vliv sociálních médií i aktivistů nebo selhání péče o duševní zdraví.

Celosvětová kontroverze

Kniha vyvolala ve Spojených státech i dalších zemích bouřlivé reakce a v mnoha případech i snahu o úplný zákaz prodeje, kterému čelila mimo jiné distribuční síť Amazon nebo knihkupectví v Japonsku – ta byla dokonce cílem výhrůžek žhářskými útoky. Část odborné komunity argumenty Shrierové vyvrací, jiní odborníci je ale považují za přesvědčivé.

Například čeští rodinní terapeuti – sexuolog MUDr. V. Chvála a dětská klinická psycholožka PhDr. L. Trapková – ke knize napsali:

Genderová dysforie se stala noční můrou mnoha rodin a současně lákavým tématem aktivistů v boji o moc. Autorka, americká novinářka a matka třech dětí, měla odvahu podívat se na tento fenomén ze všech stran. Přinesla svědectví o tom, jak se může ochrana dětí zvrtnout v jejich ohrožení. Co se stane, když ideologie nahradí zkušenosti generací, když technologie získají vrch nad lidským společenstvím. Knihu doporučujeme rodičům, kteří se potřebují zorientovat v chaosu světa kolem svých dospívajících dětí, aby se pak dokázali vnitřně zpevnit a lépe rozpoznávali co do jejich rodiny patří a co dovnitř nepustí.

Nevratné poškození se také dostalo mezi výběr nejlepších knih roku tak prestižních médií, jako je časopis The Economist nebo britský deník The Times. Profesor historie Jonathan Zimmerman z Pensylvánské univerzity o knize v deníku Chicago Tribune napsal:

Snaha cenzurovat knihu Shrierové je reflexí diktátorského způsobu myšlení. Nakonec se však stejně jako vždy obrátí proti trans lidem, jak tomu ostatně bylo vždycky. Jakmile jednou stanovíte, že některé myšlenky jsou příliš škodlivé na to, aby byly publikovány, uvolníte cestu dalším lidem, aby mohli vznést stejný požadavek.
Nakladatelství Bourdon se knihu rozhodlo vydat právě proto, aby podpořilo otevřenou a kultivovanou diskuzi bez předsudků, která by se měla vést o důležitých tématech. Nemáme v úmyslu diskriminovat žádnou skupinu lidí ani zastávat politické pozice, ale zachovat demokratické normy naší společnosti.

Kontakt pro novináře: František Kalenda ([email protected] | +420 735 799 188)

 

Z recenzí v médiích

 

„Kniha přináší kritický pohled na obrovský nárůst počtu lidí a zejména dívek, které se v posledních letech identifikují s jiným než biologickým pohlavím. Zabývá se i skandálním poskytováním nevratných chirurgických nebo farmaceutických zákroků dospívajícím. Jde o předvídatelně kontroverzní téma, v knize však není ani známka nevraživosti.“

- The Economist

„Není žádným překvapením, že kniha Nevratné poškození o ‚dospívajících dívkách a transgenderové mánii‘ vyvolala bouřlivé reakce. Profesor anglického jazyka z Kalifornské univerzity v Berkeley by ji nejraději spálil, aktivisté za občanská práva a LGBT ji chtějí zakázat. Podle nich jde o konzervativně křesťanský nebo krajně pravicový nenávistný text. Ve skutečnosti Abigail Shrier, přispěvatelka deníku The Wall Street Journal, zvolila jednoduchou, leč zničující metodu: důsledně předkládá fakta.

- The Times

„Potřebujeme lepší údaje o tom, kterým mladým lidem by rychlý přechod k lékařské péči nejvíce prospěl a kterým by mohly více prospět různé intervence. Nic z toho nemusí zasahovat do práv a blaha transsexuálních osob a do respektu, který jim náleží. Vědci potřebují prostor pro to, aby mohli zkoumat, zda je rychlý nástup genderové dysforie skutečný, či nikoli.“

- Christopher J. Ferguson, Ph.D., Psychology Today

O nakladatelství Bourdon

Přední české nakladatelství, které stojí za vydání desítek domácích i zahraničních knih z oblasti beletrie, biografie a literatury faktu. Českého vydání se dočkala například autobiografie hollywoodského herce Matthewa Perryho. Titul Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih obdržel cenu Český bestseller za nejprodávanější biografii roku 2022. Letos vychází i dlouho očekávaná autobiografie Britney Spears, Žena ve mně.

Nakladatelství Bourdon vydává knihy nejprodávanějšího českého autora Patrika Hartla. V češtině vydalo rovněž knihy od světoznámých autorů včetně Maria Vargase Llosy, Santiaga Posteguilla, Giuliana da Empoliho nebo Marka Galeottiho.

Nakladatelství Bourdon se nadále vyvíjí a roste. Rozšiřuje se do dalších žánrů – od true crime nebo sci-fi až po detektivní a historické romány. Zároveň v rámci edice Současná evropská literatura přináší zajímavé tituly z prostředí menších evropských jazyků

It's Britney, Bitch!

Autobiografie zpěvačky Britney Spears vyjde v češtině. Ve světě zbořila žebříčky.

Na tohle fanoušci a fanynky popmusic dlouho čekali. Životopis zpěvačky Britney Spears, který ve světě zaujal miliony čtenářů, posbíral prestižní ocenění a zbořil žebříčky prodejů, vyjde i u nás. Český překlad otevřené zpovědi kontroverzní popové princezny přináší nakladatelství Bourdon.

 

Britney Spears je jednou z nejpopulárnějších umělkyň historie populární hudby. Zpěvačka
takových hitů, jako je Baby One More Time, Toxic nebo Piece of Me, během své čtvrtstoletí
dlouhé kariéry posbírala všechna myslitelná ocenění, například Billboard Music Award, MTV
Video Music Award, dokonce i nejprestižnější cenu, Grammy. Nyní se vrhla i na knižní trh.
Čekal se trhák. A dostavil se.

Kniha The Woman in Me (Žena ve mně) vyšla v angličtině koncem loňského roku. Jen v USA
se jí prodaly přes dva miliony výtisků, z toho přes milion v prvním týdnu. Stala se

nejpopulárnější biografií podle čtenářů respektovaného portálu Goodreads, dokonce dosáhla
na cenu Goodreads Choice Awards 2023 za nejlepší životopis. Porazila tak knihy jiných
světoznámých celebrit včetně prince Harryho, Paris Hilton nebo Pamely Anderson.

Vůbec na ní nezáleželo

Zpěvačka v knize zcela otevřeně popisuje své zážitky z hudebního průmyslu. V minulosti
vystupovala s takovými hvězdami jako Madonna, Michael Jackson nebo skupina Aerosmith.
Vždy vypadala perfektně a odvedla skvělý výkon. Její vášeň pro hudbu a taneční
choreografie ohromovala i ty, kteří nejsou příznivci popu.

Jenže jaký byl skutečný život nejsledovanější hudební hvězdy přelomu milénia? Co skutečně
zažívala holčička, která se na pódiu objevila již ve svých devíti letech? Dospívající dívka, jež
podepsala svou první nahrávací smlouvu ve svých patnácti letech? A co žena, nad níž ve 28
letech znovu převzala kontrolu rodina, aby ji v rámci nedůstojného opatrovnictví ovládala?

Britney v roce 2008 po sérii nervových zhroucení, kdy každý den plnila titulní stránky bulváru,
skončila v psychiatrické léčebně. V tu chvíli se všichni obávali, že jí jde o život. Soud proto
svěřil plnou kontrolu nad osudem mladé ženy jejímu otci. Jenže přechodné opatření se
nakonec pořádně protáhlo. Otec nad Britney vládl celých 13 let. Dospělá žena nemohla
rozhodnout ani o tom, zda si může vzít milovaného muže nebo s ním mít dítě. „Trýznili ji,“
konstatoval po přečtení knihy prestižní časopis TIME.

Šokující otevřenost

Detaily kontrolovaného života s všudypřítomnými paparazzi v zádech vám nedovolí knihu
odložit. Britney popisuje, jaké to je, když člověk ztratí možnost rozhodovat o svém vlastním
životě. Když hledá svou osobnost, ale ti nejbližší – členové rodiny – vám ji chtějí vzít a
přetvořit vás v to, co nejvíce vyhovuje jejich záměrům.

„Pohled do mysli Britney Spears vás vtáhne a nepustí, dokud nedočtete poslední stránku,“
popisuje Sylvie Pilipová, ředitelka nakladatelství Bourdon. „Čekejte pozoruhodnou upřímnost.
Svérázný humor. Budete obdivovat obrovskou sílu ženy, která dlouho toužila sama
odvyprávět svůj příběh. Podle svých vlastních podmínek. A povedlo se jí to až nyní.“

Sama zpěvačka ke knize podotkla: „Snad pomůže lidem, kteří se cítí osamělí, zranění nebo
jsou nepochopení.“

V češtině vyjde kniha pod názvem Žena ve mně v květnu 2024.

 

Výběr reakcí zahraničních médií

„Kniha odhaluje mnohé o životě Britney Spears v záři reflektorů. Zaslouženou hořkost mírní
trvalým, neodbytným optimismem.“ New York Times

„Příběh o svobodě, po níž následovalo uvěznění.“ Time

„Celou tu dobu Britney zbavovali síly. Konečně má své slovo.“ The Guardian

„Dechberoucí.“ Independent

Britney Spears

Popová ikona Britney Spears je držitelkou několika platinových desek, nositelkou ocenění
Grammy a jednou z nejúspěšnějších a nejuznávanějších umělkyň na hudební scéně.

Celosvětově prodala přes 100 milionů desek, v roce 2021 ji časopis Time zařadil mezi 100
nejvlivnějších osobností světa a její album Blackout bylo v roce 2012 zařazeno do knihovny a
archivu Rokenrolové síně slávy.

Britney Spears žije v kalifornském Los Angeles.

Patrik Hartl znovu ovládl cenu Český bestseller. Za Gazely získal ocenění v hlavní kategorii

Nejnovější román Patrika Hartla Gazely se dočkal dalšího mimořádného úspěchu. Zvítězil totiž
v hlavní kategorii prestižního ocenění Český bestseller, kterou síť knihkupectví a e-shop
KNIHCENTRUM pravidelně uděluje komerčně nejúspěšnějším knihám uplynulého roku. Patrik Hartl
zvítězil nad zhruba osmi tisíci dalšími knižními tituly a odnesl si trofej v podobě sošky z ateliéru
akademického sochaře Olbrama Zoubka.

Vyhlášení vítězů se uskutečnilo 1. března 2024 v ostravském Domě knihy. Ocenění bylo rozděleno
celkem do deseti kategorií, které zahrnovaly nejen českou beletrii, ale také překladovou literaturu,
kuchařky, odborné texty nebo literaturu pro děti a mládež.

Vedle Hartlových Gazel byla oceněna i díla v dalších kategoriích, například v oblasti překladové
beletrie zvítězil Robert Bryndza s thrillerem Tíživé ticho. Cenu čtenářů, o které z už šího výběru
hlasovala sama veřejnost, si odnesla cenu spisovatelka Alena Mornštajnová za román Les v domě.
Zvláštní ocenění za více než milion prodaných výtisků obdrželi manželé Jana a Roman Vaňkovi.

Přehled vítězných titulů

Český bestseller 2023
Patrik Hartl: Gazely

Překladová beletrie pro dospělé
Robert Bryndza: Tíživé ticho

Kuchařky
Josef Maršálek, Tereza Bebarová: Buchty po ránu

Odborná a populárně naučná literatura pro dospělé
Alena Činčerová, Barbora Jarošová Kinská: Modrá krev

Literatura pro děti a mládež
Jeff Kinney: Deník malého poseroutky: Škola na odstřel

Sportovní publikace
Václav Tichý, Zdeněk Pavlis: Panenka

Nejprodávanější audioknihy
Jo Nesbo: Zatmění, načteno Davidem Matáskem

Nejposlouchanější audioknihy v AudiotekaKlubu
Petr Kolečko: Tirák, načteno Jakubem Prachařem, Janou Strykovou a dalšími interprety

Biografie
Martin Moravec: Marek Dvořák – Mezi nebem a pacientem

Erotická literatura
Sharon Page: Karmín

Angličané považovali Skoty vždycky za barbary, říká autorka historického románu Královnin klenotník

Jean Findlay je skotská spisovatelka, divadelnice a nakladatelka. Mezi její nejoceňovanější díla patří historický román Královnin klenotník, který na jaře letošního roku vydává nakladatelství Bourdon. S autorkou jsme se bavili právě o tomto díle zasazeném do doby plné přelomových historických událostí i nesmrtelných osobností v čele se samotným Williamem Shakespearem.

Vaše kniha se odehrává na bouřlivém počátku 17. století, tedy v době Shakespeara, ale také čarodějnických procesů a náboženských válek. Proč jste si vybrala právě toto období?

Do Edinburghu jsem se vrátila po dvaceti letech strávených v Londýně v roce 2014, kdy se konalo skotské referendum o nezávislosti.  Tato událost mě přiměla podívat se na původní zrod dnešního Spojeného království, ke kterému došlo v roce 1603 za vlády původem skotského krále Jakuba I. Stuarta.

Hlavním hrdinou příběhu je George Heriot, skutečný finančník a klenotník ve službách Jakubovy manželky, královny Anny Dánské. Proč jste si vybrala právě jeho?

Mohou za to ve skutečnosti moji dva synové. Ti totiž začali chodit do školy, která nese Herioto jméno a sám klenotník ji v roce 1628 zakládal. Když každý den chodíte po kamenech z dávných časů, někdy je i spolu s jejich obyvateli přivedete k životu.

A co vás fascinovalo na Heriotově paní, královně Anně?

V prvé řadě asi to, že se stala panovnicí nesmírně mladá, vždyť to byla teprve dospívající dívka.  Poslední skotská královna, Jakubova matka, skončila ve vězení, a nakonec i na popravišti. Když byla Anna ochotná ujmout se tak nebezpečné role, muselo to znamenat, že je buď nesmírně odvážná, nebo nemá dostatek informací.

Historici povětšinou nebyli k Anně příliš laskaví a naznačují, že byla spíše prostoduchá. Když jsem ale spatřila anonymní portrét z roku 1603, viděla jsem na něm bystrou a inteligentní ženu. Musela se vypořádat s velkými výzvami a já jsem ji toužila čtenářům znovu představit na základě těch několika málo zaznamenaných událostí, kterých se měla účastnit.

Velmi mě například zasáhl strašlivý příběh, kdy se Anna snaží navštívit svého syna a vzít ho s sebou do Anglie. A protože jí to šlechta nedovolí, bije se do svého těhotného břicha tolik, že vyvolá potrat. Snažila jsem se nahlédnout do jejích pohnutek a pochopit bolest matky násilně odloučené od svých dětí.

Mezi mnoha dalšími postavami románu je i český vyslanec Lukáš z Modřic. Můžete nám o něm a jeho roli v příběhu prozradit něco víc?

V té době působil u anglického dvora skutečně velvyslanec, který se měl snažit krále Jakuba přesvědčit, aby se postavil na stranu protestantského povstání v Čechách. Můj Lukáš z Modřic z postavy tohoto muže vychází, ale zároveň je fiktivní. Přiznám se, že mi inspiraci pro jeho jméno poskytl chorvatský fotbalista Luka Modrić, který hrál na mistrovství světa v roce 2019, když jsem právě na knize pracovala. Ostatní se dívali na zápasy a Luka Modrić se z televizní obrazovky prostě převtělil do postavy v mé knize.

Jedním z hlavních témat knihy je střet mezi skotským a anglickým světem, který provází spojení dvou dříve často znepřátelených korun pod jedním panovníkem, stuartovcem Jakubem I. Jak se v této době na sebe Skotové a Angličané navzájem dívali?

Angličané obvykle považovali Skoty za divoké, nekultivované a barbarské – a tento pohled se ostatně dodnes příliš nezměnil. Chtěli také Skotsko kolonizovat a ovládnout. Skotové považovali Angličany za bohaté, zhýralé a dekadentní. Anglie měla vždy desetkrát více obyvatel než Skotsko a vždy byla mnohem mocnější.

V původní verzi románu mluví vaše skotské postavy skotským jazykem. Co je to vlastně skotština? Myslím, že mnoho našich čtenářů překvapí, že jde o samostatný jazyk.

Skotština pochází ze stejného jazykového základu jako angličtina, avšak díky skotské poloze na obchodních cestách má větší podíl baltských a germánských vlivů. V době krále Jakuba se na dvoře mluvilo středoskotsky a také řadou dalších evropských jazyků. Sám Jakub byl známý lingvista a v raném věku se naučil latinsky a řecky.

Fascinovaly ho překlady žalmů a jakmile získal na anglickém trůně bohatství, pustil se do financování úplného překladu Bible do angličtiny. Tato takzvaná Bible krále Jakuba je nádherně přeložena a říká se, že je spolu se Shakespearem základním kamenem anglického jazyka. Jakub byl mimochodem Shakespearovým velkým sponzorem a jako první mu dal doživotní místo u dvora, čímž mu umožnil plně se soustředit na psaní bez toho, aby se musel obávat o nedostatek financí.

Snad můžeme prozradit, že připravujete další historický román, tentokrát zasazený především do renesanční Prahy. Na co se můžeme těšit?

Pokračování Královnina klenotníka vypráví příběh dcery Jakuba a Anny, Alžběty Stuartovny, která se provdá za Fridricha Falckého a v roce 1620 se na krátkou dobu stanou českým „zimním“ králem a královnou.  Nejsou oblíbení a bitva na Bílé hoře je navždy pošle do vyhnanství v Haagu. Srdcem románu je právě jejich pobyt v Praze, kde se ocitnou uprostřed přelomových událostí české reformace.

K sepsání Dívky s hodinovým strojkem mě inspiroval skutečný případ únosů dětí v Paříži i kouzelný svět mechanických výtvorů, říká britská spisovatelka Anna Mazzola

Anna Mazzola je britská spisovatelka a lidskoprávní advokátka, která píše historické romány a pod pseudonymem Anna Sharpe také právnické thrillery. Její v pořadí třetí kniha, Dívka s hodinovým strojkem, se loni v Británii stala jedním z nejúspěšnějších historických románů. A právě o této knize jsme se autorkou bavili v našem rozhovoru.

 

 

Děj Dívky s hodinovým strojkem se odehrává v Paříži 18. století za vlády krále Ludvíka XV. To není pro současný historický román příliš obvyklé zasazení – narozdíl třeba od tudorovské Anglie. Co vás na této době a místě přitahovalo?

Při rešerších jsem narazila na skutečný případ, kdy se koncem roku 1750 začaly z pařížských ulic ztrácet děti. Proto jsem se rozhodla zasadit děj právě do tohoto roku. Jde o opravdu zajímavé a málo zpracované historické období. Všichni jsme četli knihy odehrávající se v revoluční Francii a tohle byla dobrá příležitost prozkoumat dobu těsně před ní, kdy už ve společnosti panovala obrovská nespokojenost s monarchií a strašlivou sociální nerovností.

Jak velká část příběhu vašeho románu vychází ze skutečných historických událostí? A z jakých pramenů jste vycházela?

Velká většina příběhu je inspirována skutečnými událostmi, zejména výše zmíněným případem zmizelých dětí. Na reálném základu ale stojí také vztah mezi madame de Pompadour a francouzským králem Ludvíkem XV. U obojího jsem nicméně použila značnou uměleckou licenci, abych dosáhla něčeho s nádechem fantastična.

Z 18. století pocházejí různé zprávy o zmizelých dětech, včetně novinových příběhů a deníků. Jistý právník jménem Barbier si zapsal: „Již týden se mezi lidmi šíří, že se po různých pařížských čtvrtích potulují přestrojení policejní strážníci, kteří unášejí děti, chlapce a dívky ve věku od pěti, šesti do deseti let, a nakládají je do připravených vozů. Někteří říkají, že děti posílají do kolonií nebo do války. Další se domnívají, že je policie využívá k vymáhání výkupného. Jiní si zase myslí, že jde o něco mnohem temnějšího.“ 

Barbier na jednom místě hovoří o přesvědčení, že děti ukradl jakýsi kníže a koupe se v jejich krvi. Tento městský folklor mi posloužil jako inspirace pro část příběhu.

Děj vaší knihy je vyprávěn z pohledu tří žen z různých společenských vrstev. Jak moc byl život žen v Paříži 18. století předem určen? Měla žena vůbec šanci se v tomto světě ovládaném muži skutečně prosadit?

Třída byla velmi pevně zakotvená a bylo obtížné se z ní vymanit – a to jak pro muže, tak pro ženy. Francouzské ženy byly navíc z velké části omezeny na působení v domácnosti. Některé ženy z vyšších vrstev si dokázaly zajistit moc a vliv, například ty, které v době osvícenství vedly salony. Pro chudé ženy však byla situace mnohem obtížnější. 

Na začátku románu hlavní hrdinka Madeleine říká, že jediný způsob, jak může chudá žena v Paříži zbohatnout, je položit se na záda. To byla do značné míry pravda. Možnost společenského vzestupu byla omezená a pro ženy z nižších vrstev představovala prostituce jeden z mála způsobů, jak přijít k penězům. Proto se k ní uchýlilo tolik žen. Ty nejúspěšnější z nich se pak stávaly bohatými kurtizánami. Madame de Pompadour je ovšem vzácným příkladem měšťanské ženy, která dosáhla nejen značného bohatství, ale i moci. Stala se v podstatě politickou poradkyní krále, což bylo v té době neslýchané.

Díky Dívce s hodinovým strojkem jsem objevil zázračný svět automatů – úžasně komplexních mechanických přístrojů zkonstruovaných v době, kterou často považujeme za „předmoderní“. Jak jste na ně přišla? 

Automata mě fascinují už od dětství. Tenhle dlouholetý zájem mě také přivedl k napsání Dívky s hodinovým strojkem. Mám ráda ten zvláštní pocit, když se díváte na něco, co vypadá jako člověk, ale přitom je to ve skutečnosti stroj. Automata byla v podstatě prvními počítači, ale v 18. století našla využití převážně jako složité a drahé hračky pro bohaté.

Postava doktora Reinharta je částečně inspirována geniálním švýcarským výrobcem automatů Jacquesem de Vaucansonem, který se vyučil anatomem i hodinářem. K jeho úžasným výtvorům patřil Flétnista (figurka v životní velikosti, která hrála repertoár dvanácti písní) a nejznámější zlatá Trávicí kachna, která uměla mávat křídly, pít vodu a zdánlivě trávit obilí a vyprazdňovat se. Jeho kouzelné vynálezy obdivovala celá Evropa, včetně francouzského krále.

Můžete nám uvést nějaké další příklady vašich oblíbených skutečných automatů? Je ještě možné prohlédnout si některý z nich na vlastní oči?

Jedním z mých nejoblíbenějších automatů je stříbrná labuť Josepha Merlina, která je stále k vidění v Bowesově muzeu v Anglii. Je to nádherný a nesmírně důmyslný vynález. 

Pro knihu jsou ještě důležitější tři automaty na panenky vytvořené rodinou Jaquet–Droz, zejména „Spisovatel“ – pohyblivá figurka chlapce, kterého lze naprogramovat tak, aby napsal libovolný text o délce až 40 písmen. Při psaní sleduje text očima a jeho hlava se pohybuje, když si vezme inkoust do brku. Je to až strašidelné!

Pokud zavítáte do Paříže, doporučuji navštívit Musée des Automates, které se nachází ve sklepení ze 16. století. A jestliže navštívíte Musée des Arts et Métiers, můžete si prohlédnout automat hrající na klavír, který kdysi patřil Marii Antoinettě. Doufám také, že si budu moci jednou na vlastní oči prohlédnout slavný pražský orloj.

Promluvme si o vašem spisovatelském procesu. Začínáte pečlivou rešerší, po které následuje podrobná synopse celého děje? Nebo je to spontánnější a necháváte příběh tak nějak samovolně rozvíjet?

Každý to má trochu jinak a neexistuje žádný „správný“ způsob psaní. Já osobně na začátku provádím rozsáhlý výzkum, abych získala nápady na příběh, cítila se dostatečně jistá ohledně světa, který vytvářím, a byla schopna načrtnout celkový děj. Chci mít jistotu, že můj děj a postavy jsou věrohodné a nebudu je muset později výrazně přepisovat.

Poté si knihu rozvrhnu a napíšu pracovní verzi. Během psaní si zaznamenávám další otázky, na které potřebuji odpovědět. Snažím se v průběhu samotného psaní vyhnout přílišnému bádání, protože je mnohem snazší bádat než psát, a tak se mi stává, že se mé dvě hodiny psaní nějak zvrhnou ve dvě hodiny čtení a tweetování o nějakém obskurním, ale nakonec nepodstatném tématu.

Jak se vám daří propojovat historii a fikci? Dáváte přednost co největší věrnosti známým faktům? 

K faktům ve své fikci přistupuji poměrně přísně. Snažím se jich držet, kdekoli je to možné, a přesně vylíčit dané období. Ale někdy je přece jen nutné se od zaznamenané historie odchýlit, abych vyhověla požadavkům příběhu. Nepředstírám, že píšu literaturu faktu, a zejména v případě Dívky s hodinovým strojkem jsem se snažila o román s lehkým nádechem fantastična.

Paříž, kterou líčím, je tedy dobově věrná, pokud jde o to, jak by vypadala a jak by se v ní žilo, ale příběh, který je v centru románu – o Madeleine, Véronique, madame de Pompadour a hodináři –, je zcela smyšlený. Každý autor k tomu zkrátka přistupuje jinak. Důležité je, abyste si na začátku ujasnili, jaká pravidla si stanovujete a kolik autorské licence si můžete dovolit!

cartchevron-down