Panika mezi demokraty
Reportáž z debaty Biden – Trump v Atlantě
Tomáš Klvaňa
1.
CNN získala skvělý úlovek: První televizní debatu hlavních prezidentských voleb, a to dokonce na konci června. Ještě nikdy se nedebatovalo tak brzy. Pokud jsou debaty na pořadu, pořádají se na podzim, blíž k datu samotných voleb, prvnímu listopadovému úterku. Od první debaty v roce 1960 se nekonaly v letech 1964, 1968 a 1972, a poté se každý prezidentský cyklus pořádala aspoň jedna. Letos měli Trump i Biden silnou motivaci zvyk pozměnit a debatovat brzy.
Trump si proti Bidenovi věří. V průzkumech veřejného mínění v rozhodujících státech, tzv. swing states, mírně, avšak dlouhodobě vede a jeho kalkulace, nikoliv iracionální, se točí kolem kontrastu mezi ním a prezidentem. Trump je o necelé čtyři roky mladší, ale oproti unavenému a pomalému Bidenovi jedná energicky a působí výrazným dojmem. Věk a celková opotřebovanost se v kombinaci s vysokou inflací ukazovaly jako dvě největší prezidentovy slabiny, jež se podepsaly na špatných výsledcích průzkumů v zimě a na jaře 2024. Trump plný sebevědomí cítil, že může v debatě Bidena dorazit. Šel by tak do léta nominačních sjezdů s velkou výhodou.
Biden naopak potřeboval změnu. Debata pro něj sice znamenala značné riziko, ale také velký potenciál. Pokud by na ní působil unaveně, nebo si dokonce něco popletl, opět by se ve straně ozvaly hlasy, že by na letním nominačním sjezdu měl uvolnit místo někomu mladšímu. V opačném případě by takové hlasy umlčel jednou provždy a nominaci, kterou si vybojoval v primárkách, by v srpnu v Chicagu získal hladce a triumfálně.
2.
V Atlantě je horko a vlhko jako každý rok na konci června. Vzpomenu si na olympiádu, která se tu konala v roce 1996. Muselo to být pro sportovce peklo. Pořadatelé tehdy ji tehdy získali také díky drobnému podvodu. V materiálech, přiložených k oficiální přihlášce, uvedli, že průměrná nejnižší teplota v červenci je tu 78 stupňů Fahrenheita, tedy něco přes 25 stupňů Celsia. Jenže už letitým členům Mezinárodního olympijského výboru nevysvětlili, že to je teplota, jež zde v tuto dobu nastává uprostřed noci. Denní teploty jsou o deset a více stupňů Celsia vyšší. K tomu je nutné připočítat velkou vlhkost vzduchu, která z místního podnebí dělá jednu velkou prádelnu.
Kráčím z hotelu do střediska CNN vedle areálu Georgia Tech University. Mám na sobě košili a sako a představuji si, jaké by to teď bylo někde ve stínu na pláži. Jdu asi deset minut podél několikaproudové dálnice I-85, která po mé levé ruce protíná část Atlanty zvanou Midtown. Za ní se vrství hradby kancelářských budov a vytvářejí dojem urbánního kaňonu. Směřuji k McCamish Pavilionu, basketbalové hale, kde zpravodajská stanice zřídila tiskové středisko pro novináře z celého světa. Před vchodem do areálu, který je uzavřen černými auty městské policie s blikajícími majáky, projdu několikastupňovou kontrolou, než se mi podaří vyzvednout si průkaz, opravňující ke vstupu do haly. Sedí u ní chlapík navlečený do pruhovaného vězeňského mundúru s velkým nápisem „Zavřete Bidena“, jejž si vyrobil z papundeklové krabice. Chvíli v tom horku lituji, že mu nemůžu pomoct.
Akreditace CNN Prima News mě opravňuje ke vstupu do zvláštní zóny, kterou CNN zřídila pro své afiliace ve světě. Je tu celodenní catering, místnost pro odpočinek s pohodlným gaučem a červenými polštářky s logem CNN a všude visí celoplošné obrazovky, pochopitelně naladěné na CNN, která už dva dny nevysílá nic, co by se netýkalo debaty. Vytváří to dojem, že Amerika nežije ničím jiným, ale ten je mylný. Včera na letišti jsem se dal do řeči s přívětivým pohraničním policistou, kterého velmi zajímalo, že jsem přijel podívat se na debatu.
„A kdo koho zničí?“ ptá se mě muž zákona s odpovědností nepustit do země ani myš s nekalými úmysly.
„Nemám tušení, ale určitě to bude zajímavé,“ odpovídám po pravdě.
„No, jen aby Biden neusnul,“ vtipkuje. „Určitě usne.“ Pak zvážní a ptá se:
„A kde je vlastně ta debata?“
Otázce chvíli nerozumím. Ptá se mě, kde přesně ve městě?
„Ve studiu CNN.“
„Kde?“
Dojde mi, že neví, že debata je tady v Atlantě, v jižanské metropoli, kterou kromě Martina Luthera Kinga, týmu Atlanta Braves a Coca-Coly proslavil právě Ted Turner, když se právě sem před více než 40 lety rozhodl umístit sídlo své televize, která znamenala revoluci pro novinařinu. Většina Američanů politiku nesleduje, nebo jen z dálky. Detaily jim unikají.
3.
Prezidentský letoun Air Force přistál na atlantském letišti v pozdním odpoledni. Biden sešel po schůdcích a zamířil do „bestie“, prezidentské limuzíny, jež ho odvezla sem do centra města. Do studia CNN dorazila kolona právě v okamžiku, kdy jsme měli s reportérem CNN Prima News Danem Konewkou živý vstup do vysílání, takže jsme měli možnost divákům ukázat dlouhou řadu vozidel s blikajícími policejními motorkami na čele, auty doprovodu i se dvěma „bestiemi“. Z bezpečnostních důvodů tak není jasné, ve které Biden sedí. Příjezd kolony amerického prezidenta se neokouká jednak kvůli pompě a také skutečnosti, že se kolona pohybuje velkou rychlostí, a to i v relativně úzkých uličkách jako tady, mezi univerzitním komplexem a televizním studiem.
Velký modrý boeing v barvách Donalda Trumpa přistane kolem půl šesté. Trump sestupuje pomalu, zdraví se s příznivci a pak nastupuje do stejného černého Cadillacu Escalade.
Jdu se podívat na plochu basketbalové arény, pokryté červeným kobercem. Prostoru se říká spin room. Oba štáby sem za chvíli vyšlou své zástupce, aby novináře přesvědčovali, že jejich muž vytře s tím druhým podlahu. Na konci je modré vyvýšené pódium, z něhož CNN vysílá diskuze s experty. Je to jen jedno z mnoha vysílacích stanovišť. Další jsou rozmístěna v hlavní redakci a studiu naproti naší basketbalové hale a ve dvoraně před budovou, kde se moderátoři a jejich hosté potí v dusném jižanském podnebí.
Do debaty investovala stanice velké množství finančních prostředků. Očekává se sledovanost v mnoha desítkách milionů jen na televizních obrazovkách a k tomu je nutné připočítat stovky milionů lidí po celém světě, ať už před televizní obrazovkou, nebo na sociálních sítích. Americké prezidentské volby jsou globální událostí. Právem, uvědomíme-li si, jak moc americká politika ovlivňuje svět.
CNN nedávno vyměnila vedení a nový management přišel s myšlenkou návratu ke kořenům. Méně infozábavy, více žurnalistiky, serióznost a vyváženost vysílání na úkor politického aktivismu. Chce se odlišit od pravicové propagandy na FOXu a levicového spinu na stanici MSNBC. Není to snadná cesta, ale CNN sází na to, že ve světě přeplněném informacemi podřadné kvality se novinařina prosadí.
Spin room se nachází dole za platformou, z níž vysílají osobnosti stanice jako Chris Wallace, Erin Burnett a Kaitlan Collins. Je tu volněji, do začátku debaty zbývá několik hodin. Většina spinmeisterů, kteří dávají rozhovory médiím, je od republikánů. V chumlu ale přece jen spatřím demokratickou hvězdu první velikosti. Je obklopena kamerami a mikrofony s logy v arabštině, korejštině a němčině. Onou hvězdou je Gavin Newsom, guvernér Kalifornie, největšího a nejbohatšího státu. Jeden gay podcaster o něm před časem řekl, že je „nemožně krásný“.
Prohlížím si Newsoma z blízkosti, skoro natěsno, takže si mě všimne a po očku sleduje, co mám za lubem; taktéž opodál stojící guvernérova ochranka. Napadne mě, že možná riskuju život, ale když dělám na mobil pár fotek, oba se uklidní. Gavin si dnes oblékl tmavomodrý oblek, nikoliv standardní navy blue, nýbrž o něco světlejší. Antracitovou kravatu si uvázal na doraz, navzdory tomu, že se potí a mírně nevázanou vázanku by mu dnes každý toleroval. Hlavou mi proletí obraz reportéra CNN Prima News Dana Konewky, který se po aréně pohybuje v šortkách a rozepnuté oblekové košili s bílým tričkem pod ní. Mladá generace je free, je jí jedno, jaký dělá dojem, což schvaluju, ačkoliv nenapodobuju. Vzpomínám, jak jsem se po summitu G7 v Janově pohyboval v tričku a džínách na recepcích s Tonym Blairem a Georgem W. Bushem, protože mi Alitalia ztratila kufr. Byl jsem v Danově věku a dost jsem si to bral.
Newsom mluví o Trumpovi.
„Tenhle člověk totálně vandalizoval naši demokracii,“ říká. Pak přejde k dalším postavám Republikánské strany, které podle něj prodaly svoji duši Trumpovi. Newsom je vděčný objekt fotografů. Mluví zapáleně, mění výraz tváře a obličejové svalstvo má tak v permanentní akci. Jeho souměrná, hladká tvář hollywoodského elegána z devadesátých let budí pozornost, je trochu podobný herci Richardu Gereovi. Delší vlasy barvy sůl a pepř má vyčesané nahoru a dozadu. Buď je to retro účes, nebo něco, co právě přichází do módy. Na rozdíl od šatstva několika dalších politiků a konzultantů na červeném koberci spin roomu není Newsomův oblek dokonale padnoucí, ale sotva znatelně volnější, a také jeho vlasy by potřebovaly kolem uší zastřihnout. Napadá mě, že je to od něj kalkul, nedbalá elegance. Jinak vypadá dokonale. Bělostný chrup září do kamer, jeho projev je plynulý a zřetelně artikulovaný s dávkou hereckého talentu. Žádný evropský kuňkal, ale pravý americký rétor. Sype ze sebe věty, které už řekl stokrát, možná tisíckrát; Kalifornie je opravdu velký stát! Jeho dokonalost hodně lidí dráždí, možná mu závidí vzhled, inteligenci, politický talent a vystupování. Tak vypadali politici dřív, dokonalost sama, ale doba je jiná a dokonalosti nepřeje. „Příliš uhlazený,“ řekne mi o něm za pár dní ve Washingtonu americký politický stratég a konzultant.
Někteří demokrati Newsomovi zazlívají vztah s Kimberly Guilfoyle, jeho bývalou manželkou v době, kdy byl starostou San Franciska. Guilfoyle, kdysi okresní návladní v Los Angeles, je dnes přítelkyní Dona Trumpa mladšího. Není zcela nepředstavitelné, že v roce 2028 proti sobě Newsom a Trump mladší budou kandidovat na prezidenta, což by bylo z tohoto pohledu drobně kuriózní. Těm méně orientovaným na bulvární zpravodajství vadí na Newsomovi jiná věc. V době covidového lockdownu ho nachytali ve vinařské oblasti Napa Valley na severu státu v drahé francouzské restauraci The French Laundry na oslavě narozenin jeho známého, kalifornského lobbisty. V podniku, kde se degustační menu bez vína pohybuje v cenovém rozmezí 350–850 dolarů na hlavu, se vybraná společnost se dobře bavila v rozporu s pravidly, která vyhlásil sám guvernér, jenž je tak flagrantně porušil. K tomu nikdo ze slavících neměl na ústech respirátor. Skandál Newsoma poškodil a vedl k pokusu opozice odvolat ho z funkce prostřednictvím státního referenda, onoho typicky kalifornského sportu, jenž v popularitě dohání surfing. V roce 2021 však Newsom referendum ustál a svůj post obhájil. Voliči byli jeho chybou rozhořčeni, ale protože byli jinak s jeho prací spokojeni, dali mu novou šanci.
Newsom pak vedl nevyhlášenou prezidentskou kampaň sestávající z vychvalování Bidenovy politiky, jenže kreativnějším a výřečnějším způsobem, než to dělal prezident. V roce 2022 se Biden rozhodl, že bude svůj úřad obhajovat, a Newsom se poslušně zařadil jako jeden z prominentních podporovatelů. V listopadu 2023 se nedaleko odtud, v georgijské Alpharettě, utkal v televizní debatě pořádané televizí Fox News s floridským guvernérem Ronem DeSantisem. Stanice debatu propagovala jako souboj modrých, demokratických a červených, republikánských států. Tón debaty se nesl ve značně podrážděném duchu. Oba diskutující si skákali do řeči a obviňovali se ze lži. Newsom však DeSantise vysoce předčil v kouzlu osobnosti. Floridský guvernér se ukázal jako poměrně neobratný komunikátor bez charismatu, a to se mu v následujících dvou měsících v republikánských primárkách stalo osudným.
Několik novinářů namítá, že Biden už není, co býval, a Newsom se ho vehementně zastane.
„Podívejte se, jak někdy z cesty mluví Trump. Právě nedávno vykládal cosi nesrozumitelného o žralocích…“
Na jednom mítinku Trump skutečně vytáhl historku se žraloky, která měla ilustrovat nesmyslnost přechodu na elektrické motory. Pointou jeho absurdního příběhu bylo, že když budete mít loď s elektrickou baterií, jež se začne potápět a obklopí jí žraloci, můžete si zvolit jenom mezi smrtí elektrickým šokem a koncem v čelistech predátorů…
4.
Přecházím o pár kroků dál, kde stojí spolupředsedkyně Republikánské strany Lara Trump v ostře červených šatech bez rukávů. Bývalá producentka televizního pořadu o celebritách je od roku 2014 manželkou Erika Trumpa, a tedy snachou bývalého prezidenta. Na tváři, zřejmě znehybněné plastikou a botoxem, má tlustou vrstvu make-upu, dlouhé, vysportované paže má opálené do bronzova a blond vlasy jí splývají na ramena. Uměle se usmívá a s naučenou dikcí říká totéž, co ve spin roomu šíří ostatní republikáni. Jsou dobře sladěni, evidentně nadrilovaní hlavním Trupovým stratégem Chrisem LaCivitou, jenž stojí jen pár metrů opodál. Muž medvědovitého vzhledu s pleší a hustým obočím dal kampani řád a disciplínu, něco, co se doposud žádnému Trumpovu poradci nepovedlo. Jeho kampaň je profesionálnější než ta před čtyřmi a osmi lety.
Všude kolem slyším preventivní útoky republikánů na moderátory Jakea Tappera a Danu Basch, nejdůrazněji v podání robustního černocha Byrona Donaldse, kongresmana z Floridy.
„Moderátoři se nesmějí míchat do debaty. Mají položit otázku a klidit se z cesty,“ říká rozhodně Donalds s vousem úsečně zastřiženým na spodní polovině čelisti. Jeho jméno se objevilo na širším seznamu kandidátů na viceprezidentský post k Donaldu Trumpovi.
„Uvidíte, že moderátoři budou stranit Bidenovi,“ říká podnikatel Vivek Ramaswamy.
„Donald Trump nebude mít proti sobě jen Bidena, ale také moderátory,“ předpovídá Elise Stefanik, reprezentantka z New Yorku, drobnější brunetka v tmavomodrém kalhotovém kostýmu.
„To je hanba. Moderátoři by měli být nestranní, ale nebudou.“
I čtyřicetiletá Stefanik byla na širším seznamu viceprezidentských kandidátů, skoro nikdo jí ani Donaldsovi však nedává šanci. Trumpovi záleží na vzhledu. Velké množství jeho postřehů se týká toho, jak lidé vypadají, a Elise působí obyčejně, a dokud nepromluví, také docela mile a inteligentně. Absolventka Harvardu se dřív profilovala jako mainstreamová republikánka s intelektuálními ambicemi. Její obrat ve prospěch trumpovského populismu je skrz naskrz vykalkulovaná hra relativně pozdního data.
Pod modrou platformou se shluklo několik lidí kolem někdejšího šéfa Trumpova volebního tažení v roce 2016 Coreyho Lewandowského. Je mu padesát, má vzorně střižený krátký účes, vlasy mírně prošedivělé a řídnoucí. Je o dost menší, než jsem si představoval. Na sobě má dokonale ušitý šedý oblek s odznáčkem americké vlajky na levé klopě, naškrobenou bílou košili se vzorovanou červenou kravatou a naleštěné polobotky. Vypadá to, že je v dobré kondici, je štíhlý, má postavu vytrvalostního běžce a rázná, mladistvá gesta doprovázející jeho posměšný projev na Bidenovu adresu:
„Je dobře, že se prezident Biden na debatu připravoval,“ říká Lewandowski v narážce na skutečnost, že Biden strávil týden v Camp Davidu, kde svými spolupracovníky simuloval různé modelové situace pro debatu. Trumpa během sezení v prezidentském venkovském sídle v Marylandu hrál veterán v rolích poradce amerických demokratických prezidentů Bob Bauer, jenž tuto roli plnil také v roce 2020.
„Asi trénoval, aby vydržel devadesát minut stát.“
Pak si Lewandowski uvědomí, že není ideální taktikou před debatou snižovat očekávání výkonu soupeře, takže hned dodá, že Biden má mnoho debatních zkušeností, a nelze ho tedy podceňovat. Probírá i další věci, včetně toho, kdo všechno s Trumpem přicestoval na palubě letadla — prý jen malý komunikační tým, a zmínil se také, že výběr viceprezidentských kandidátů je v závěrečné fázi.
„Baví se o třech jménech,“ říká Lewandowski.
Dva nositelé oněch jmen se brzy objeví na druhé straně spin roomu u ochozů a hned je kolem nich rušno. Jde o republikánské těžké váhy, senátora za Floridu Marka Rubia a senátora za Jižní Karolinu Tima Scotta. Předpokládám, že právě oni dva jsou na shortlistu viceprezidentských kandidátů společně s guvernérem Severní Dakoty, miliardářem Dougem Burgumem, a možná, méně pravděpodobně, senátorem J. D. Vancem ze státu Ohio.
Rubio se tváří vážně, až zasmušile, ostatně jako vždy. Už je to nějaký rok, co se z něj stal zarytý Trumpovec, ale já si stále na tuto nepravděpodobnou konverzi nemohu zvyknout. Rubio býval společně s Nikki Haley nadějí strany. Profiloval se jako expert na zahraniční politiku, který přednášel na Florida International University a v Evropě se představil jako skálopevný stoupenec NATO a přítel transatlantické vazby. V primárkách 2016 se postavil Trumpovi, sváděl s ním lítý souboj, hovořil o něm jako o nebezpečném šarlatánovi a trumpovským způsobem ho tehdy zesměšňoval. Pánové se přeli, jestli má Trump „malé ruce“, a na to je Donald citlivý, neboť muži s malýma rukama nemají, jak známo, malé jen ruce…
Sleduji Rubiův projev. Říká víceméně totéž, co všichni ostatní, jen pomalu, s extrémně vážnou tváří, jako by u toho přemýšlel. Má také mnohem větší hlavu, než jak vypadá v televizi.
Tu má ostatně větší i Scott, optimisticky naladěný černoch s kouzlem osobnosti. V republikánských primárkách ztroskotal proto, že se ucházel o vedení strany, která už neexistuje, reaganovské strany, idealistické, plné elánu a pozitivního naladění, s nadhledem a smyslem pro humor. V posledních týdnech však Scott přitvrdil a ani tady se moc neusmívá. Mluví pomalu, s rozmyslem a vážným výrazem a pod reflektory se leskne jako afroamerická verze Jiřího Paroubka. Tak moc chce být viceprezidentem, že nedávno tvrdošíjně odmítl odsoudit útok davu na Kapitol 6. ledna 2021 a jasně říci, že volby v roce 2020 nebyly zmanipulované. Pravda tady stojí v cestě jeho ambicím, takže musí jít stranou. Na jak dlouho?
Procházím kolem Ramaswamyho. Nachází se teď uprostřed velkého srocení kameramanů a hraje pro galerie, stejně jako v televizních debatách republikánských uchazečů na podzim 2023. Debat se neúčastnil Trump a Ramaswamy plnil funkci jeho výstředního napodobitele. To nikdy nezabralo. Trumpovi projde všechno, jeho napodobitelům nic. Podle předpokladů Ramaswamy chvíli zářil a pak pohasl. Teď říká, že studenti, mládež a také lidé z etnickým menšin se přesouvají od demokratů k republikánům, protože už mají dost přehnané politické korektnosti na levici. Na Trumpovi prý oceňují, že je outsider, úspěšný podnikatel, a ne kariérní politik. Trump podle něj dokáže rozšířit republikánskou volební základnu o nové voliče, které nejenže dřív ani nenapadlo volit republikány, ale mnohdy ani nechodili k volbám.
„Lidé jsou teď v depresi, došlo k erozi jejich sebevědomí, ztratili pocit hrdosti na Ameriku. Potřebujeme někoho, kdo jim tu hrdost vrátí. Amerika potřebuje v politice lidi zvenčí, úspěšné podnikatele,“ říká úspěšný podnikatel Ramaswamy, další z řady ambiciózních, inteligentních, vzdělaných a schopných lidí, kteří jsou kvůli politické kariéře ochotni bez ostychu lhát. „A sledujte moderátory!“ nabádá novináře. „CNN Trumpa celý den tituluje jako zločince. To není nestranná televizní stanice.“ Kdosi se ho ptá, jestli by nechtěl být viceprezidentem. „Ne, Trump mě nepožádal, abych byl jeho viceprezident,“ odpovídá.
Preventivní útok na moderátory je má částečně zastrašit, aby nekladli nepříjemné otázky, ale především má proti nim naočkovat diváky. Strategie moderování debaty byla určena dlouho dopředu, ani teď na poslední chvíli ji CNN nezmění.
Velké procento toho, co dnes republikáni vypouštějí z úst, jsou z kontextu vytržené pokusy manipulovat, nebo rovnou jasné lži. Jakmile se však někdo ozve s kritikou, snahou na lži poukázat a opravovat nepřesné informace, ihned dostane nálepku zaujatého, na demokratické straně stojícího aktivisty. A bohužel na velkou část Američanů takhle diskreditační kampaň zabrala.
5.
Tomáš Vojáček ze CNN Prima News přichází se zprávou, že Atlanta žije fotbalem. Potkával na ulicích davy lidí v dresech amerického národního týmu, který se za chvíli ve zdejší nové Mercedes Benz Aréně utká s Panamou. Pořádá se tu Copa America a některé hospody a bary inzerují zápasy stejně jako u nás v Evropě zápasy na Euru. Tady a o pár dní později ve Washingtonu potkávám muže v modrých dresech amerického národního týmu nebo v dresu AC Milán se jménem americké hvězdy Christiana Pulisica. V kavárně v hipsterské washingtonské čtvrti Union Market odposlechnu mladíka, stojícího přede dvěma slečnami:
„Anglie – Slovensko, oh my God, Anglie hrála tužku. Děsný. Slovensko si zasloužilo vyhrát. Měli hroznou smůlu, dostali rozhodující góly v závěru zápasu. Večer hraje Mexiko. Budete se někdo dívat?“
Někteří novináři v tiskovém středisku si krátí čas sledováním zápasu mezi Spojenými státy a Panamou, který je kolem šedesáté minuty nerozhodný.
Nás čeká jiný zápas, a pokud máme věřit médiím a Bidenovým poradcům, bude to zápas o demokracii. Napětí je enormní, je cítit ze všech přítomných. Moderátoři vítají oba kandidáty. Prezident Biden se pokouší o rychlý nástup na pódium, ale nedaří se. Šourá se, zdraví ztuhlými gesty. Jedenaosmdesátileté tělo před závodem nerozcvičí žádný strečink. Pod prořídlými bílými vlasy mu prosvítá pokožka se stařeckými skvrnami. Ve tváři je bílý jako stěna. Asistentce došel make-up? Debata ještě nezačala, a kontrast je ihned patrný. Trump jde uvolněně, má zdravou barvu, pohled cosi mezi nonšalantním a flegmatickým. V Americe, kde více než jinde záleží na dojmu, vzhledu, stylu, kde politika je divadlo, vyhrávají energičtí a dobří herci.
A tím Biden dnes rozhodně není. Prvních deset minut je z pohledu
demokratů doslova a do písmene utrpení. Po debatě hasila viceprezidentka Kamala Harris požár, když všechny přesvědčovala, že prezident měl slabý začátek a silný konec, to je však milosrdná verze. Biden měl katastrofální začátek a o něco méně špatný zbytek debaty. Po celou dobu zápasil s ochraptěním, odkašlával, mluvil tiše a špatně artikuloval. První otázka směřovala na skutečnost, že podle průzkumů se většina voličů domnívá, že se mají dnes hůř než za Trumpa. To není lehká otázka na úvod, neboť ekonomické ukazatele sice svědčí ve prospěch Bidenovy ekonomiky, ale šlo tu o pocit a pocity se špatně vyvracejí. Navíc se z nějakého záhadného důvodu voliči rozhodli zapomenout na Trumpovo zoufalé nezvládnutí covidové pandemie.
„No, musíte se podívat na to, co mi zůstalo, když jsem se stal prezidentem, a co mi zanechal pan Trump,“ říká tiše Biden. Prvních pár vět není moc souvislých. Přechází ke statistikám a výši zdanění. To je instinkt starého demokratického psa, kovaného v odborářské rétorice: Když jsi v úzkých, napadni bohaté. Jenže Biden začal motat miliardy s biliony:
„Co udělám, bude náprava daňového systému. Například máme v Americe tisíc bilionářů, chci říct miliardářů.“
Prezident se zaplétá do čísel a statistik, opravuje se, plete si tisíce s miliony. Pak přijde kritický moment, v němž zamrzne a nedokončí větu:
„Chci zajistit, aby každý samotný člověk měl… nárok na to, co jsem byl schopen udělat s, ehm, s covidem… promiňte, s, ehm… zabývající se vším, co musíme udělat s, ehm – podívejte se – jestli… a konečně jsme porazili Medicare.“
Hlavou mi prolétne několik rychlých útržkovitých vjemů za sebou, mezi nimiž se usadí myšlenka, že právě tohle bude meme sociálních sítí:
We beat Medicare!
Po odpovědi zavládne od středu doleva zděšené ticho, pak se sociální sítě i soukromé chaty začnou plnit panikou. Všem novinářům v tiskovém centru bez výjimky padá spodní čelist až k podlaze. Uvědomujeme si, že jsme přítomni historické chvíli, ale není zcela zřejmé, že ji každý považuje za vítanou. Je to jako dívat se na pád letadla. Jste pohledem novinářsky fascinováni, ale rozhodně si nepřejete, aby ke katastrofě došlo. Od tohoto momentu prakticky není podstatné, co řekne a udělá Trump. Biden dokázal trajektorii voleb převrátit z referenda o tom, jestli chce Amerika zvolit odsouzeného zločince, muže, kterého soud uznal odpovědným za sexuální útok blížící se znásilnění, v plebiscit o jeho vlastní způsobilosti vést svobodný svět.
Ne že by Trump exceloval. Jako obvykle lže, jako když tiskne. Cokoliv udělal, bylo nejlepší v dějinách, cokoliv udělal Biden, bylo nejhorší. Média mu napočítají víc než třicet lživých a zavádějících tvrzení (Bidenovi devět). Na rozdíl od jiných mediálních vystoupení se však kontroluje, neskáče do řeči ani se nenechá vyprovokovat k osobním útokům, i když se o to Biden dost okatě pokouší. Prezident například zmiňuje Trumpovo odmítnutí návštěvy hřbitova válečných veteránů ve Francii a jeho generálem Johnem Kellym reprodukovaný výlev, že padlí vojáci byli důvěřiví pitomci a lúzři. Biden se rozčilí a zmíní při tom staršího syna, jenž sloužil v Afghánistánu a podlehl zhoubnému nádoru.
„Beau nebyl naivní pitomec ani lúzr. Pitomec a lúzr jste vy!“
Navzdory očekáváním se však Trump nedá vylákat k protivýpadu, čímž osvědčí jistou situační inteligenci, hodnou superhvězdy televizní reality show. Když si váš oponent kope hrob, nechte ho kopat a nerušte scénu. Své tvrzení prostě popře, ale nijak osobně či rozhořčeně, jen prostě s kamennou tváří zalže, stejně jako zalže, když ho Biden obviní, že „spal s pornohvězdou“ a má morálku pouličního kocoura.
„Vymyslel si to, stejně jako si vymyslel Rusko, Rusko, Rusko, stejně jako...“ říká Trump a plynule přechází k jinému, pro něj výhodnějšímu tématu globální nestability a k Bidenem zpackanému odchodu z Afghánistánu.
„S Afghánistánem si počínal tak špatně, byla to taková strašná ostuda, nejtrapnější moment…“ Situaci pak zarámuje tvrzením, že za Bidena je svět nebezpečnější než za něj. Pohodlně zapomíná na covidovou pandemii, kterou jeho vláda nezvládla, ale i když si ji pro potřebu argumentace odmyslíme — což jde těžko —, je to jeden z těch zlomyslných pseudoargumentů, který se však v politickém diskurzu usadil. Kdyby Trump kandidoval proti Franklinu Rooseveltovi, za souhlasného pokyvování médií by mu jistě řekl:
„Za vašeho prezidentství byl svět v hospodářské depresi, kterou jste navíc zpackal svým Novým údělem, a pak jste dostal Ameriku do války, ze které vás museli vytáhnout Rusové!“
Biden ho ještě jednou zkouší vyprovokovat a nazve ho ufňukancem, ale Trump ví, že vede, a jen se klidně šklebí, popírá, že 6. ledna 2021 ve Washingtonu došlo k čemusi zvláštnímu, a korunu tomu nasazuje tvrzením (nepravdivým), že na Tři krále onoho roku měla Amerika „nejnižší daně v historii. Měli jsme nejnižší regulace v historii.“
Trump se sice velmi hrubě a demagogicky, ale na dnešní debatní poměry souvisle a umně vrací ke třem základním položkám své strategie, a to je vysoká inflace za Bidena, nezvládnutá nelegální migrace a s ní spojená zločinnost. Hovoří klidně, energicky, plynule a jasně. Na lidi, kteří neznají fakta, působí jako sebevědomý a schopný řečník, jednoznačný vítěz debaty. Jeho lžím Biden nedokáže účinně oponovat. CNN rozdělí obrazovku na dvě poloviny a kontrast je pro Bidena devastační. Má vytřeštěné oči jako srna mezi reflektory a údivem otevřená ústa mu dodávají výraz mumie. Není ani schopen připomenout, že Trump na tiskové konferenci spekuloval o tom, zda by proti covidu třeba nepomohla injekční aplikace bělidla do lidského těla.
„Migrační kriminalita. Říkám Bidenova migrační kriminalita. Zabíjejí naše občany v takové míře, jakou jsme nikdy předtím neviděli,“ pokračuje Trump, samosebou lživě, zločinnost je daleko nižší než v 70., 80. či 90. letech a Bidenova ekonomika je na tom dnes o něco lépe než Trumpova.
V druhé části debaty přichází řeč na potraty, což je Bidenovo silné téma. Trump jmenoval tři soudce Nejvyššího soudu a ten potom zrušil právo na potrat, rozhodnutí mezi Američany silně nepopulární. Že Biden není ve formě, dokládá skutečnost, že i tuto svoji největší výhodu nedokáže proměnit v eso. Možná je to dáno i jeho katolickou vírou, která mu zabraňuje v politických vodách práva ženy na volbu plavat přirozeně. A co je horší, v téže odpovědi volně přechází k otázce zločinnosti a nelegální migrace, takže rázem sám od sebe, nikým netlačen a netázán, skáče od své největší výhody, potratů, ke svým největším slabinám. Tady je důkaz, že neprohrává – nutno říci, že sám se sebou – jen na stylistické body, ale i s ohledem na obsah. Jak řekl klasik, je to horší než zločin – je to chyba!
Trump mezitím prostě neodpovídá otázky, které se mu nehodí. Týká se to například sociální politiky a globální změny klimatu. Tapper a Basch, evidentně po domluvě se štáby kandidátů a na pokyn vedení stanice, do debaty nezasahují, Trumpovy lži nijak neopravují, nekladou doplňující otázky, ale Basch už to asi nemůže vydržet, takže se ptá znovu:
„Prezidente Trumpe, podniknete jako prezident nějaké kroky ke zpomalení klimatické krize?“
Načež Trump spustí, že přece i on chce mít čistou vodu:
„Takže chci naprosto bezvadnou, čistou vodu. A měli jsme to. Měli jsme H2O. Měli jsme nejlepší čísla v historii.“
Děkuji, pane prezidente, říkají uctivě moderátoři. Trumpův komplexní plán na záchranu planety je asi uspokojil…
6.
Je to sice všem padesáti milionům Američanům na očích, přesto ona otázka musí padnout. Týká se Bidenova vysokého věku. Na podobnou otázku odpověděl v roce 1984 Ronald Reagan vtipem. Uvedl, že se rozhodl nezneužívat mládí a nezkušenosti svého politického oponenta, bývalého viceprezidenta Mondalea, ke skórování laciných politických bodů, čímž rozesmál nejen moderátory, ale i samotného protikandidáta. Ne tak Biden. Nejdřív bez větší souvislosti spustí, že „strávil polovinu své kariéry tím, že byl kritizován jako nejmladší člověk v politice.“ Pak hovoří o svých dobrých výsledcích, ale otázka se, bohužel, týká budoucnosti, a o ní Biden mlčí.
Stejnou otázku adresují moderátoři osmasedmdesátiletému Donaldu Trumpovi. Přichází absurdní moment.
„Právě jsem vyhrál dva klubové golfové turnaje, ani ne seniorské, ale dvě regulérní klubová mistrovství.“
Na pódiu stojí najednou dva dědové, hádající se o golfový hendikep.
Biden: „Podívejte, rád bych si s ním dal golfový zápas. Svůj hendikep jsem snížil na šestku, když jsem byl viceprezidentem. A mimochodem, už jsem vám říkal, že si s vámi rád zahraju golf, když si ponesete vlastní bag. Myslíte, že to zvládnete?“
Trump: „To je největší lež ze všech, že má handicap šest.“ Zdá se, že Trumpa dnes večer nerozčililo nic tolik jako právě tato Bidenova odpověď.
Biden: „Byl jsem handicap osm…“
KDO BYL MATTHEW PERRY?
Matthew Perry byl kanadsko-americký herec, který se proslavil zejména rolí Chandlera Binga v populárním televizním seriálu "Přátelé" (Friends), který běžel v letech 1994 až 2004. Seriál "Přátelé" se stal ikonou televizního humoru a Perryova postava byla jednou z klíčových postav, které se těší velké popularitě dodnes. Matthew Perry je také známý svými osobními výzvami, včetně boje s drogovou závislostí, kterou veřejně přiznal a se kterou se úspěšně vyrovnal.
BYL MATTHEW PERRY ZAMILOVANÝ DO JENNIFER ANISTON?
Ve svém memoáru „Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih“ se herec vyjádřil, že Jennifer Aniston znal tři roky před tím, než se staly hereckými kolegy v sitcomu „Přátelé“. V knize se přiznal, že ho budoucí kolegyně okouzlila na první pohled, ovšem mezi nimi k ničemu nedošlo.
KDO BYLA MANŽELKA MATTHEWA PERRYHO?
Matthew Perry nikdy nebyl ženatý. V roce 2020 až 2021 byl ale zasnoubený s literární agentkou Molly Hurwitz.
PROČ MATTHEW PERRY SKORO NEBYL V POSLEDNÍ SÉRII PŘÁTEL?
Postava Chandlera Binga odjela v 9. sérii „Přátel“ do Tulsy, což zredukovalo jeho čas na obrazovce. Matthew se k tomu vyjádřil tak, že opětovně zápasil se závislostí a s duševním zdravým.
UMĚL MATTHEW PERRY MLUVIT FRANCOUZSKY?
Matthew Perry vyrostl v kanadské Ottawě s matkou a jejím přítelem. V této části Kanady se plynně mluví jak anglicky, tak francouzsky. Matthew Perry tedy uměl velmi dobře francouzsky.
PROČ SE CHANDLERŮV HLAS ZMĚNIL V 7. SÉRII?
Herec podstoupil v té době chirurgický dentální zákrok, který ovlivnil změnu jeho hlasu.
JAK ZEMŘEL MATTHEW PERRY?
Matthew Perry zemřel v říjnu 2023 na utonutí ve vířivce u sebe doma. Stálo za tím údajné předávkování ketaminem a srdeční choroba.
KDO JE PATRIK HARTL?
Patrik Hartl je český spisovatel, dramatik a režisér. Narodil se 10. září 1976 v Praze. Vystudoval režii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) a je známý především svými komediálními a dramatickými díly. Patrik Hartl se prosadil jako autor úspěšných divadelních her a knih, které jsou často humoristického rázu.
CO VŠECHNO NAPSAL PATRIK HARTL?
Patrik Hartl napsal zatím 5 knih, které vyšly pod záštitou našeho nakladatelství. V září 2024 očekáváme další knihu, tentokrát dětskou.
Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2012) - Román o čtyřech přátelích, kteří se rozhodnou oživit svůj život neobvyklými výzvami. Tento román byl v roce 2021 adaptován do filmu, který Hartl sám režíroval.
Malý pražský erotikon (2014) - Příběh o životě dvou rodin, které žijí vedle sebe a jejich životy se nečekaně propletou.
Okamžiky štěstí (2016) - Dvojromán, který vypráví příběh bratra a sestry z dvou různých perspektiv.
Nejlepší víkend (2018) - Román o tom, jak může jeden víkend změnit život několika přátel.
15 roků lásky (2021) - Příběh o manželském páru, který prochází různými fázemi vztahu během patnácti let.
KDE BYDLÍ PATRIK HARTL?
V Praze.
CO JE CAVEMAN A JAK S TÍM SOUVISÍ PATRIK HARTL?
"Caveman" je populární one-man show, komediální představení, které se zabývá rozdíly mezi muži a ženami a humorně je analyzuje prostřednictvím postavy moderního jeskynního muže.
Patrik Hartl přeložil a režíroval českou verzi této úspěšné show. V českém prostředí se "Caveman" stal velmi oblíbeným díky jeho výbornému překladu a režii, které dokázaly zachovat původní humor a zároveň přizpůsobit představení českému publiku. Představení mělo premiéru v roce 2003 a od té doby se těší velké popularitě.
KDO JE MANŽELKA PATRIKA HARTLA?
Martina Hartlová.
KDY VYJDE NOVÁ KNIHA PATRIKA HARTLA?
Hartlova kniha pro děti vyjde 15. září 2024 – prvotina v naprosto odlišném žánru, než na jaký jsou čtenáři zvyklí.
CO SE STALO PATRIKU HARTLOVI?
V březnu 2024 si Patrik Hartl poranil koleno při lyžování a musel podstoupit operaci. Nyní už je v pořádku a pilně rehabilituje.
KDE HRAJE PATRIK HARTL?
Patrik Hartl je více známý jako spisovatel, režisér a dramatik než jako herec. Je kmenovým autorem a režisérem pražského divadla Studio DVA, tam režíroval řadu populárních inscenací. Jeho vlastní divadelní komedie Hovory o štěstí mezi čtyřma očima, Klára a Bára, Soukromý skandál, Hvězda, Vysavač, 4 sestry, Líbánky na Jadranu a Lovci bobrů se staly hity.
JAK ČÍST OKAMŽIKY ŠTĚSTÍ?
Vzkaz přímo od Patrika: „Tento dvojromán je možné začít číst z kterékoli strany. Vyberte si! Příběh sourozenců Veroniky a Jáchyma budete prožívat podle toho, který začátek zvolíte. Když už se ale pro nějakou stranu rozhodnete, vydržte a nepřeskakujte. Jedině tak prožijete všechny situace jako oni. A taky jako Kuba, Eliška, Dedé, Monika, Viktor, Amy, Kryštof, Dana, Viki nebo Ondřej. Pokud máte chuť zamilovávat se, doufat, věřit a hledat štěstí společně s nimi, přeju vám, ať se vám to podaří!“
Orknejemi jsem posedlý. Skrývají spoustu fascinujících příběhů, říká autor knihy Ostrov temnoty
Daniel Aubrey je nadějný skotský spisovatel, o jehož prvotinu se v Británii strhl boj předních
nakladatelství. Detektivní příběh Ostrov temnoty z dalekého skotského severu, kde přes zimu panuje
neprostupná tma, přináší českým čtenářům nakladatelství Bourdon.
S jeho autorem jsme se bavili o Orknejských ostrovech, zdrojích inspirace nebo spisovatelských
metodách, ale také o životě s poruchou autistického spektra. S tou se totiž potýká nejen hlavní
hrdinka Aubreyho románu, odvážná reportérka Freya, ale i spisovatel sám.
Váš detektivní román Ostrov temnoty se odehrává na skotských Orknejských ostrovech. Proč jste si
pro svůj příběh vybral právě tohle prostředí? Co vás fascinuje na vzdálených ostrovech, o kterých
pravděpodobně mimo Skotsko slyšelo jen málo lidí?
Orkneje jsou jedním z nejúžasnějších a nejunikátnějších míst, která jsem kdy navštívil. Když jsem tam
zamířil poprvé, kdosi mi předpověděl, že se na ostrovy budu vracet každý rok. A mýlil se – vrátil jsem
se totiž už o tři měsíce později! Ve skutečnosti jsem tím místem tak posedlý, že jsem se dokonce
zapsal na magisterské studium Orknejí a Shetland. Ale zamilovat si Orkneje je velmi snadné: krajina je
úchvatná, obklopená nekonečným mořem a s neustále se měnícím světlem.
Je tu bohatá historie i spousta divoké zvěře. A sice je to dnes součást Skotska, ale všechny názvy míst
jsou skandinávského původu a vikingská minulost stále silně ovlivňuje místní dialekt, takže ostrovy
mají velmi výraznou severskou atmosféru. To vše dohromady pro mě představuje ideální prostředí
pro kriminální sérii. Skandinávský noir a skotskou kriminálku naprosto miluji a Orkneje jsou
dokonalým místem pro spojení těchto dvou žánrů.
Skrývají Orkneje skutečně tolik tajemství, jak naznačuje váš detektivní román? Odhalil jste některá
z nich sám, ať už z dávné, nebo zcela nedávné minulosti?
Když jsem psal Ostrov temnoty, Orkneje byly zrovna vyhlášeny nejbezpečnějším místem ve Spojeném
království (smích). Takže se obávám, že ostrovy ve skutečnosti neskrývají tolik strašlivých tajemství,
jak naznačuje můj román. Na druhou stranu tu ale v minulosti došlo k vraždám, a to dost podivným,
protože zahrnovaly třeba milostné trojúhelníky a opice. Pokud vás to zajímá, vygooglujte si „Sanday
Monkey Man murder“.
Myslím, že když se v uzavřené komunitě – a zejména na ostrově, kde jsou lidé v podstatě uvězněni
mořem – stanou závažné zločiny, každého se to nějakým způsobem dotkne a dopad je mnohem větší
než na pevnině. A to je dobrá inspirace pro spisovatele detektivek. Během studia jsem ostatně narazil
na několik opravdu zajímavých věcí, které jsem v knize použil.
Například neolitická osada Skara Brae, kde Ostrov temnoty začíná, byla objevena teprve poté, když
bouře strhla část pláže. To mi vnuklo myšlenku, jak se občas nacházejí lidské pozůstatky. A
v Maeshowe, což je obrovská, pět tisíc let stará pohřební komora, si můžete prohlédnout runy vyryté
do stěn skutečnými Vikingy, kteří se tam ukrývali během bouře. A to vše je zdokumentováno v Sáze
Orkneyinga ze 13. století! Jsem pořádný šprt a podobné zajímavosti mi vyráží dech, takže jsem se je
snažil v románu patřičně využít.
Vaše hrdinka, Freya Sinclair, má diagnostikovanou poruchu autistického spektra. Proč jste se
rozhodl vytvořit právě takovou hlavní postavu?
Popravdě jsem to udělal z toho důvodu, protože jsem na tom stejně jako ona. Když jsem začal psát
Ostrov temnoty, čekal jsem právě na výsledek vyšetření, takže jsem byl ve stejné situaci jako na sama
Freya počátku příběhu. Od té doby mi byl diagnostikován autismus a ADHD a přijde mi, že je ve
společnosti strašný nedostatek pochopení toho, co to znamená.
Ostatně k tomu přispívá i někdy až šokující zobrazení těchto poruch v různých knihách a filmech. Četl
jsem třeba kriminální sérii známého autora, jejíž hlavní postava byla založena na autistovi s
neuvěřitelnou pamětí. Ale místo toho, aby hrdinu udělali autentickým autistou, změnili ho tak, že měl
poškozený mozek! Takže část mého já chtěla napsat příběh o někom, kdo má všechny problémy, ale i
silné stránky neurodiverzity – a chtěl jsem o tom mluvit otevřeně.
Na druhou stranu připouštím, že je náročné vybalancovat realistické zobrazení toho, jaké to je být
neurodivergentní, s dynamickým kriminálním příběhem. Čtenáři se proto nemusí obávat, že by šlo
primárně o příběh o autismu hlavní hrdinky – je to prostě napínavý detektivní příběh s hlavní
hrdinkou, která žije s poruchou autistického spektra.
Snažil jsem se vystihnout, co to znamená být neurodivergentní a jak to ovlivňuje Freyin život, aniž by
se to stalo hlavním tématem celé knihy. Je to také jen moje zkušenost a nemusí být totožná pro
každého, kdo žije se stejnou poruchou. Zatím mám ale opravdu dobré ohlasy jak od
neurodivergentních, tak neurotypických čtenářů. Doufám proto, že moje kniha lidem pomůže lépe
nahlédnout do toho, jaký je náš život ve skutečnosti.
Ostrov temnoty je sice váš první román, ale máte bohaté zkušenosti s novinařinou – opět podobně
jako Freya, hrdinka vašeho příběhu. Zapojil jste se někdy do vyšetřování nějakého zločinu? Nebo
to, že jste napsal detektivní román, s vaší novinářskou minulostí vůbec nesouvisí?
Pracoval jsem především jako sportovní novinář pro Press Association a FIBA, takže ne, moje kariéra
byla poněkud jiná než ta Freyina. Největším zločinem, o kterém jsem informoval, bylo, když Chelsea v
roce 2008 porazila Liverpool v semifinále Ligy mistrů (smích)! Ale před prací pro PA jsem působil v
regionálních novinách ve Španělsku, což se hodně podobalo tomu, jakou práci dělá Freya jako
reportérka v týdeníku The Orcadian.
Ani v této práci jsem se příliš nezabýval kriminalitou, nejblíž jsem se k ní dostal díky reportáži o lidech,
kteří pašovali cigarety z pobřeží Costa Brava zpět do Spojeného království. To byla asi nejzábavnější
práce, kterou jsem jako novinář zažil, a líbilo se mi, že jsem měl možnost vyslechnout obě strany
příběhu – mluvil jsem totiž nejen s policií a celníky, ale i s lidmi, kteří zločin páchali.
Hlavním důvodem pro napsání detektivního románu ovšem bylo to, že miluji detektivky a některé z
mých oblíbených knih tohoto žánru mají za hrdiny reportéry. Myslím, že je trochu těžší dostat
takovou postavu do blízkosti zločinu, ale při znalosti této práce mi dávalo větší smysl, aby Freya byla
reportérka než policistka. A myslím, že se to i lépe hodí k jejímu charakteru.
Jak vás napadlo napsat román?
Píšu odjakživa. Jako dítě jsem tvořil přihlouplé policejní příběhy, které byly většinou kopií filmu
Policejní akademie. Vážněji jsem to začal brát v roce 2016, když mi zemřel dědeček. Trpěl demencí a
mě to inspirovalo k napsání příběhu o muži, kterému paměť na první pohled selhávala, ale ve
skutečnosti cestoval časem skrze svou paměť a měnil vlastní minulost.
Psaní pro mě vždycky bylo únikem a určitým druhem terapie, což je asi důvod, proč jsem začal psát o
někom, kdo prochází vyšetřením na autismus. Jedním z aspektů autistického chování je obtížné
zpracování emocí a pochopení jejich podstaty – člověk je stále cítí, jen neví, odkud se berou. Myslím,
že psaní mi pomáhá to zpracovat.
K samotnému napsaní románu jsem se dostal tak, že jsem slyšel příběh o odhalení osady Skara Brae a
napadlo mě, že by to byl skvělý námět na detektivku. Tou dobou jsem byl zrovna na Orknejích, na lodi
cestující na Sanday, a v hlavě se mi zrodil obraz Freyi stojící na pláži v zátoce Skaill spolu s úvodními
větami: Tyhle ostrovy prostě neudrží tajemství. Na Orknejích nic nezůstane pohřbeno navždy.
Když jste si vyjasnil základní obrysy příběhu, jak jste k tvorbě románu přistupoval? Provedl jste
nejprve důkladný výzkum, nebo patříte k těm šťastným spisovatelům, kteří si prostě sednou a píší,
dokud nejsou hotoví?
Nedokážu věci pořádně plánovat – navzdory veškerému úsilí mého agenta, který se mě snažil obrátit
na jeho víru! Takže jsem si prostě sedl a začal psát, dokud se příběh nezačal rýsovat, což chvíli trvalo.
Nápad na závěrečný zvrat jsem dostal až ve třetí verzi románu, pak mi všechno docvaklo a finální
verzi jsem dokončil velmi rychle.
Ostrov temnoty má být pouze prvním dílem rozsáhlejší série. Můžete čtenářům přiblížit, co je čeká
v příštích románech?
Další kniha se odehrává šest měsíců po skončení Ostrova temnoty, tedy uprostřed léta, kdy jsou dny
na Orknejích téměř nekonečné a slunce zapadá jen na pár hodin. Uvnitř Dwarfie Stane, což je
neolitická hrobka na ostrově Hoy, je nalezen mrtvý muž. Nikdo neví, kdo to je ani jak se tam dostal, a
nejsou tam žádné známky zápasu ani zjevné příčiny smrti. Jediná skutečně podezřelá věc jsou tři
slova napsaná na mužově paži…
Freya se samozřejmě bude tímto případem znovu zabývat, zatímco se bude snažit pochopit, co to
znamená být neurodivergentní. Zároveň se bude snažit odhalit některá tajemství ze své vlastní
minulosti. Myslím, že nebudu příliš spoilerovat, když řeknu, že ke konci Ostrova temnoty je scéna, kdy
se Freya dozví, že všechno, co objevila, je jen malý kousek v mnohem větší skládačce. V další knize
Freya získá několik dalších kousků této skládačky a budou se týkat jejího mrtvého otce.
Freya je Freya, bude chtít pátrat a zjistit víc, ale možná také zjistí, že některá tajemství by měla raději
zůstat pohřbená.
Milí čtenáři, milé čtenářky,
rádi bychom vás jménem nakladatelství Bourdon pozvali na křest velmi diskutované knihy Nevratné poškození od americké novinářky Abigail Shrier 📚
Kniha, která se zaměřuje na vysvětlení stále častějšího fenoménu identifikace s jiným než biologickým pohlavím mezi dospívajícími dívkami, vzbudila ve světě i v samotném Česku bouřlivé reakce.
V rámci křtu a následné diskuze dáme prostor různým aspektům této komplikované problematiky z hlediska odborného, společenského, rodinného i osobního.
Křest se uskuteční 23.5. od 13:00 na Světě knihy, v Sále Václava Havla.
Facebookovou událost najdete ➡️ zde.
Nakladatelství Bourdon vydává knihu, která vzbuzuje kontroverze v Česku i v zahraničí. Nevratné poškození od americké novinářky Abigail Shrier otevřelo vášnivou diskuzi o jednom z fenoménů naší doby: prudce rostoucím počtu dívek, které se identifikují s opačným pohlavím.
Abigail Shrier je americká investigativní novinářka, která pravidelně přispívala mimo jiné do prestižního deníku The Wall Street Journal a za svou žurnalistickou práci obdržela v roce 2021 cenu Barbara Olson Award for Excellence and Independence in Journalism. Proslavila se ale především jako autorka dvou knih, které se nebojí zabývat závažnými, ale zároveň kontroverzními tématy současnosti.
Její první kniha s názvem Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii z roku 2020 se rozhodla odpovědět na otázku, proč nejen ve Spojených státech v posledních deseti let prudce narostl počet dívek s diagnózou takzvané genderové dysforie – zjednodušeně identifikace jedince s jiným než se svým biologickým pohlavím.
Mnozí odborníci tento trend vysvětlují tím, že se „transgender“ stává přijatelnějším pro většinovou společnost. Abigail Shrier oproti tomu přichází na základě mnoha rozhovorů s rodiči i samotnými mladistvými s tvrzením, že o genderovou dysforii v případě dospívajících dívek ve skutečnosti vůbec nejde – a za nárůstem spatřuje vliv sociálních médií i aktivistů nebo selhání péče o duševní zdraví.
Celosvětová kontroverze
Kniha vyvolala ve Spojených státech i dalších zemích bouřlivé reakce a v mnoha případech i snahu o úplný zákaz prodeje, kterému čelila mimo jiné distribuční síť Amazon nebo knihkupectví v Japonsku – ta byla dokonce cílem výhrůžek žhářskými útoky. Část odborné komunity argumenty Shrierové vyvrací, jiní odborníci je ale považují za přesvědčivé.
Například čeští rodinní terapeuti – sexuolog MUDr. V. Chvála a dětská klinická psycholožka PhDr. L. Trapková – ke knize napsali:
Genderová dysforie se stala noční můrou mnoha rodin a současně lákavým tématem aktivistů v boji o moc. Autorka, americká novinářka a matka třech dětí, měla odvahu podívat se na tento fenomén ze všech stran. Přinesla svědectví o tom, jak se může ochrana dětí zvrtnout v jejich ohrožení. Co se stane, když ideologie nahradí zkušenosti generací, když technologie získají vrch nad lidským společenstvím. Knihu doporučujeme rodičům, kteří se potřebují zorientovat v chaosu světa kolem svých dospívajících dětí, aby se pak dokázali vnitřně zpevnit a lépe rozpoznávali co do jejich rodiny patří a co dovnitř nepustí.
Nevratné poškození se také dostalo mezi výběr nejlepších knih roku tak prestižních médií, jako je časopis The Economist nebo britský deník The Times. Profesor historie Jonathan Zimmerman z Pensylvánské univerzity o knize v deníku Chicago Tribune napsal:
Snaha cenzurovat knihu Shrierové je reflexí diktátorského způsobu myšlení. Nakonec se však stejně jako vždy obrátí proti trans lidem, jak tomu ostatně bylo vždycky. Jakmile jednou stanovíte, že některé myšlenky jsou příliš škodlivé na to, aby byly publikovány, uvolníte cestu dalším lidem, aby mohli vznést stejný požadavek.
Nakladatelství Bourdon se knihu rozhodlo vydat právě proto, aby podpořilo otevřenou a kultivovanou diskuzi bez předsudků, která by se měla vést o důležitých tématech. Nemáme v úmyslu diskriminovat žádnou skupinu lidí ani zastávat politické pozice, ale zachovat demokratické normy naší společnosti.
Kontakt pro novináře: František Kalenda ([email protected] | +420 735 799 188)
Z recenzí v médiích
„Kniha přináší kritický pohled na obrovský nárůst počtu lidí a zejména dívek, které se v posledních letech identifikují s jiným než biologickým pohlavím. Zabývá se i skandálním poskytováním nevratných chirurgických nebo farmaceutických zákroků dospívajícím. Jde o předvídatelně kontroverzní téma, v knize však není ani známka nevraživosti.“
- The Economist
„Není žádným překvapením, že kniha Nevratné poškození o ‚dospívajících dívkách a transgenderové mánii‘ vyvolala bouřlivé reakce. Profesor anglického jazyka z Kalifornské univerzity v Berkeley by ji nejraději spálil, aktivisté za občanská práva a LGBT ji chtějí zakázat. Podle nich jde o konzervativně křesťanský nebo krajně pravicový nenávistný text. Ve skutečnosti Abigail Shrier, přispěvatelka deníku The Wall Street Journal, zvolila jednoduchou, leč zničující metodu: důsledně předkládá fakta.
- The Times
„Potřebujeme lepší údaje o tom, kterým mladým lidem by rychlý přechod k lékařské péči nejvíce prospěl a kterým by mohly více prospět různé intervence. Nic z toho nemusí zasahovat do práv a blaha transsexuálních osob a do respektu, který jim náleží. Vědci potřebují prostor pro to, aby mohli zkoumat, zda je rychlý nástup genderové dysforie skutečný, či nikoli.“
- Christopher J. Ferguson, Ph.D., Psychology Today
O nakladatelství Bourdon
Přední české nakladatelství, které stojí za vydání desítek domácích i zahraničních knih z oblasti beletrie, biografie a literatury faktu. Českého vydání se dočkala například autobiografie hollywoodského herce Matthewa Perryho. Titul Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih obdržel cenu Český bestseller za nejprodávanější biografii roku 2022. Letos vychází i dlouho očekávaná autobiografie Britney Spears, Žena ve mně.
Nakladatelství Bourdon vydává knihy nejprodávanějšího českého autora Patrika Hartla. V češtině vydalo rovněž knihy od světoznámých autorů včetně Maria Vargase Llosy, Santiaga Posteguilla, Giuliana da Empoliho nebo Marka Galeottiho.
Nakladatelství Bourdon se nadále vyvíjí a roste. Rozšiřuje se do dalších žánrů – od true crime nebo sci-fi až po detektivní a historické romány. Zároveň v rámci edice Současná evropská literatura přináší zajímavé tituly z prostředí menších evropských jazyků
Britney Spears je jednou z nejpopulárnějších umělkyň historie populární hudby. Zpěvačka
takových hitů, jako je Baby One More Time, Toxic nebo Piece of Me, během své čtvrtstoletí
dlouhé kariéry posbírala všechna myslitelná ocenění, například Billboard Music Award, MTV
Video Music Award, dokonce i nejprestižnější cenu, Grammy. Nyní se vrhla i na knižní trh.
Čekal se trhák. A dostavil se.
Kniha The Woman in Me (Žena ve mně) vyšla v angličtině koncem loňského roku. Jen v USA
se jí prodaly přes dva miliony výtisků, z toho přes milion v prvním týdnu. Stala se
nejpopulárnější biografií podle čtenářů respektovaného portálu Goodreads, dokonce dosáhla
na cenu Goodreads Choice Awards 2023 za nejlepší životopis. Porazila tak knihy jiných
světoznámých celebrit včetně prince Harryho, Paris Hilton nebo Pamely Anderson.
Zpěvačka v knize zcela otevřeně popisuje své zážitky z hudebního průmyslu. V minulosti
vystupovala s takovými hvězdami jako Madonna, Michael Jackson nebo skupina Aerosmith.
Vždy vypadala perfektně a odvedla skvělý výkon. Její vášeň pro hudbu a taneční
choreografie ohromovala i ty, kteří nejsou příznivci popu.
Jenže jaký byl skutečný život nejsledovanější hudební hvězdy přelomu milénia? Co skutečně
zažívala holčička, která se na pódiu objevila již ve svých devíti letech? Dospívající dívka, jež
podepsala svou první nahrávací smlouvu ve svých patnácti letech? A co žena, nad níž ve 28
letech znovu převzala kontrolu rodina, aby ji v rámci nedůstojného opatrovnictví ovládala?
Britney v roce 2008 po sérii nervových zhroucení, kdy každý den plnila titulní stránky bulváru,
skončila v psychiatrické léčebně. V tu chvíli se všichni obávali, že jí jde o život. Soud proto
svěřil plnou kontrolu nad osudem mladé ženy jejímu otci. Jenže přechodné opatření se
nakonec pořádně protáhlo. Otec nad Britney vládl celých 13 let. Dospělá žena nemohla
rozhodnout ani o tom, zda si může vzít milovaného muže nebo s ním mít dítě. „Trýznili ji,“
konstatoval po přečtení knihy prestižní časopis TIME.
Detaily kontrolovaného života s všudypřítomnými paparazzi v zádech vám nedovolí knihu
odložit. Britney popisuje, jaké to je, když člověk ztratí možnost rozhodovat o svém vlastním
životě. Když hledá svou osobnost, ale ti nejbližší – členové rodiny – vám ji chtějí vzít a
přetvořit vás v to, co nejvíce vyhovuje jejich záměrům.
„Pohled do mysli Britney Spears vás vtáhne a nepustí, dokud nedočtete poslední stránku,“
popisuje Sylvie Pilipová, ředitelka nakladatelství Bourdon. „Čekejte pozoruhodnou upřímnost.
Svérázný humor. Budete obdivovat obrovskou sílu ženy, která dlouho toužila sama
odvyprávět svůj příběh. Podle svých vlastních podmínek. A povedlo se jí to až nyní.“
Sama zpěvačka ke knize podotkla: „Snad pomůže lidem, kteří se cítí osamělí, zranění nebo
jsou nepochopení.“
V češtině vyjde kniha pod názvem Žena ve mně v květnu 2024.
„Kniha odhaluje mnohé o životě Britney Spears v záři reflektorů. Zaslouženou hořkost mírní
trvalým, neodbytným optimismem.“ New York Times
„Příběh o svobodě, po níž následovalo uvěznění.“ Time
„Celou tu dobu Britney zbavovali síly. Konečně má své slovo.“ The Guardian
„Dechberoucí.“ Independent
Popová ikona Britney Spears je držitelkou několika platinových desek, nositelkou ocenění
Grammy a jednou z nejúspěšnějších a nejuznávanějších umělkyň na hudební scéně.
Celosvětově prodala přes 100 milionů desek, v roce 2021 ji časopis Time zařadil mezi 100
nejvlivnějších osobností světa a její album Blackout bylo v roce 2012 zařazeno do knihovny a
archivu Rokenrolové síně slávy.
Britney Spears žije v kalifornském Los Angeles.
Nejnovější román Patrika Hartla Gazely se dočkal dalšího mimořádného úspěchu. Zvítězil totiž
v hlavní kategorii prestižního ocenění Český bestseller, kterou síť knihkupectví a e-shop
KNIHCENTRUM pravidelně uděluje komerčně nejúspěšnějším knihám uplynulého roku. Patrik Hartl
zvítězil nad zhruba osmi tisíci dalšími knižními tituly a odnesl si trofej v podobě sošky z ateliéru
akademického sochaře Olbrama Zoubka.
Vyhlášení vítězů se uskutečnilo 1. března 2024 v ostravském Domě knihy. Ocenění bylo rozděleno
celkem do deseti kategorií, které zahrnovaly nejen českou beletrii, ale také překladovou literaturu,
kuchařky, odborné texty nebo literaturu pro děti a mládež.
Vedle Hartlových Gazel byla oceněna i díla v dalších kategoriích, například v oblasti překladové
beletrie zvítězil Robert Bryndza s thrillerem Tíživé ticho. Cenu čtenářů, o které z už šího výběru
hlasovala sama veřejnost, si odnesla cenu spisovatelka Alena Mornštajnová za román Les v domě.
Zvláštní ocenění za více než milion prodaných výtisků obdrželi manželé Jana a Roman Vaňkovi.
Český bestseller 2023
Patrik Hartl: Gazely
Překladová beletrie pro dospělé
Robert Bryndza: Tíživé ticho
Kuchařky
Josef Maršálek, Tereza Bebarová: Buchty po ránu
Odborná a populárně naučná literatura pro dospělé
Alena Činčerová, Barbora Jarošová Kinská: Modrá krev
Literatura pro děti a mládež
Jeff Kinney: Deník malého poseroutky: Škola na odstřel
Sportovní publikace
Václav Tichý, Zdeněk Pavlis: Panenka
Nejprodávanější audioknihy
Jo Nesbo: Zatmění, načteno Davidem Matáskem
Nejposlouchanější audioknihy v AudiotekaKlubu
Petr Kolečko: Tirák, načteno Jakubem Prachařem, Janou Strykovou a dalšími interprety
Biografie
Martin Moravec: Marek Dvořák – Mezi nebem a pacientem
Erotická literatura
Sharon Page: Karmín
Jean Findlay je skotská spisovatelka, divadelnice a nakladatelka. Mezi její nejoceňovanější díla patří historický román Královnin klenotník, který na jaře letošního roku vydává nakladatelství Bourdon. S autorkou jsme se bavili právě o tomto díle zasazeném do doby plné přelomových historických událostí i nesmrtelných osobností v čele se samotným Williamem Shakespearem.
Vaše kniha se odehrává na bouřlivém počátku 17. století, tedy v době Shakespeara, ale také čarodějnických procesů a náboženských válek. Proč jste si vybrala právě toto období?
Do Edinburghu jsem se vrátila po dvaceti letech strávených v Londýně v roce 2014, kdy se konalo skotské referendum o nezávislosti. Tato událost mě přiměla podívat se na původní zrod dnešního Spojeného království, ke kterému došlo v roce 1603 za vlády původem skotského krále Jakuba I. Stuarta.
Hlavním hrdinou příběhu je George Heriot, skutečný finančník a klenotník ve službách Jakubovy manželky, královny Anny Dánské. Proč jste si vybrala právě jeho?
Mohou za to ve skutečnosti moji dva synové. Ti totiž začali chodit do školy, která nese Herioto jméno a sám klenotník ji v roce 1628 zakládal. Když každý den chodíte po kamenech z dávných časů, někdy je i spolu s jejich obyvateli přivedete k životu.
A co vás fascinovalo na Heriotově paní, královně Anně?
V prvé řadě asi to, že se stala panovnicí nesmírně mladá, vždyť to byla teprve dospívající dívka. Poslední skotská královna, Jakubova matka, skončila ve vězení, a nakonec i na popravišti. Když byla Anna ochotná ujmout se tak nebezpečné role, muselo to znamenat, že je buď nesmírně odvážná, nebo nemá dostatek informací.
Historici povětšinou nebyli k Anně příliš laskaví a naznačují, že byla spíše prostoduchá. Když jsem ale spatřila anonymní portrét z roku 1603, viděla jsem na něm bystrou a inteligentní ženu. Musela se vypořádat s velkými výzvami a já jsem ji toužila čtenářům znovu představit na základě těch několika málo zaznamenaných událostí, kterých se měla účastnit.
Velmi mě například zasáhl strašlivý příběh, kdy se Anna snaží navštívit svého syna a vzít ho s sebou do Anglie. A protože jí to šlechta nedovolí, bije se do svého těhotného břicha tolik, že vyvolá potrat. Snažila jsem se nahlédnout do jejích pohnutek a pochopit bolest matky násilně odloučené od svých dětí.
Mezi mnoha dalšími postavami románu je i český vyslanec Lukáš z Modřic. Můžete nám o něm a jeho roli v příběhu prozradit něco víc?
V té době působil u anglického dvora skutečně velvyslanec, který se měl snažit krále Jakuba přesvědčit, aby se postavil na stranu protestantského povstání v Čechách. Můj Lukáš z Modřic z postavy tohoto muže vychází, ale zároveň je fiktivní. Přiznám se, že mi inspiraci pro jeho jméno poskytl chorvatský fotbalista Luka Modrić, který hrál na mistrovství světa v roce 2019, když jsem právě na knize pracovala. Ostatní se dívali na zápasy a Luka Modrić se z televizní obrazovky prostě převtělil do postavy v mé knize.
Jedním z hlavních témat knihy je střet mezi skotským a anglickým světem, který provází spojení dvou dříve často znepřátelených korun pod jedním panovníkem, stuartovcem Jakubem I. Jak se v této době na sebe Skotové a Angličané navzájem dívali?
Angličané obvykle považovali Skoty za divoké, nekultivované a barbarské – a tento pohled se ostatně dodnes příliš nezměnil. Chtěli také Skotsko kolonizovat a ovládnout. Skotové považovali Angličany za bohaté, zhýralé a dekadentní. Anglie měla vždy desetkrát více obyvatel než Skotsko a vždy byla mnohem mocnější.
V původní verzi románu mluví vaše skotské postavy skotským jazykem. Co je to vlastně skotština? Myslím, že mnoho našich čtenářů překvapí, že jde o samostatný jazyk.
Skotština pochází ze stejného jazykového základu jako angličtina, avšak díky skotské poloze na obchodních cestách má větší podíl baltských a germánských vlivů. V době krále Jakuba se na dvoře mluvilo středoskotsky a také řadou dalších evropských jazyků. Sám Jakub byl známý lingvista a v raném věku se naučil latinsky a řecky.
Fascinovaly ho překlady žalmů a jakmile získal na anglickém trůně bohatství, pustil se do financování úplného překladu Bible do angličtiny. Tato takzvaná Bible krále Jakuba je nádherně přeložena a říká se, že je spolu se Shakespearem základním kamenem anglického jazyka. Jakub byl mimochodem Shakespearovým velkým sponzorem a jako první mu dal doživotní místo u dvora, čímž mu umožnil plně se soustředit na psaní bez toho, aby se musel obávat o nedostatek financí.
Snad můžeme prozradit, že připravujete další historický román, tentokrát zasazený především do renesanční Prahy. Na co se můžeme těšit?
Pokračování Královnina klenotníka vypráví příběh dcery Jakuba a Anny, Alžběty Stuartovny, která se provdá za Fridricha Falckého a v roce 1620 se na krátkou dobu stanou českým „zimním“ králem a královnou. Nejsou oblíbení a bitva na Bílé hoře je navždy pošle do vyhnanství v Haagu. Srdcem románu je právě jejich pobyt v Praze, kde se ocitnou uprostřed přelomových událostí české reformace.
Anna Mazzola je britská spisovatelka a lidskoprávní advokátka, která píše historické romány a pod pseudonymem Anna Sharpe také právnické thrillery. Její v pořadí třetí kniha, Dívka s hodinovým strojkem, se loni v Británii stala jedním z nejúspěšnějších historických románů. A právě o této knize jsme se autorkou bavili v našem rozhovoru.
Děj Dívky s hodinovým strojkem se odehrává v Paříži 18. století za vlády krále Ludvíka XV. To není pro současný historický román příliš obvyklé zasazení – narozdíl třeba od tudorovské Anglie. Co vás na této době a místě přitahovalo?
Při rešerších jsem narazila na skutečný případ, kdy se koncem roku 1750 začaly z pařížských ulic ztrácet děti. Proto jsem se rozhodla zasadit děj právě do tohoto roku. Jde o opravdu zajímavé a málo zpracované historické období. Všichni jsme četli knihy odehrávající se v revoluční Francii a tohle byla dobrá příležitost prozkoumat dobu těsně před ní, kdy už ve společnosti panovala obrovská nespokojenost s monarchií a strašlivou sociální nerovností.
Jak velká část příběhu vašeho románu vychází ze skutečných historických událostí? A z jakých pramenů jste vycházela?
Velká většina příběhu je inspirována skutečnými událostmi, zejména výše zmíněným případem zmizelých dětí. Na reálném základu ale stojí také vztah mezi madame de Pompadour a francouzským králem Ludvíkem XV. U obojího jsem nicméně použila značnou uměleckou licenci, abych dosáhla něčeho s nádechem fantastična.
Z 18. století pocházejí různé zprávy o zmizelých dětech, včetně novinových příběhů a deníků. Jistý právník jménem Barbier si zapsal: „Již týden se mezi lidmi šíří, že se po různých pařížských čtvrtích potulují přestrojení policejní strážníci, kteří unášejí děti, chlapce a dívky ve věku od pěti, šesti do deseti let, a nakládají je do připravených vozů. Někteří říkají, že děti posílají do kolonií nebo do války. Další se domnívají, že je policie využívá k vymáhání výkupného. Jiní si zase myslí, že jde o něco mnohem temnějšího.“
Barbier na jednom místě hovoří o přesvědčení, že děti ukradl jakýsi kníže a koupe se v jejich krvi. Tento městský folklor mi posloužil jako inspirace pro část příběhu.
Děj vaší knihy je vyprávěn z pohledu tří žen z různých společenských vrstev. Jak moc byl život žen v Paříži 18. století předem určen? Měla žena vůbec šanci se v tomto světě ovládaném muži skutečně prosadit?
Třída byla velmi pevně zakotvená a bylo obtížné se z ní vymanit – a to jak pro muže, tak pro ženy. Francouzské ženy byly navíc z velké části omezeny na působení v domácnosti. Některé ženy z vyšších vrstev si dokázaly zajistit moc a vliv, například ty, které v době osvícenství vedly salony. Pro chudé ženy však byla situace mnohem obtížnější.
Na začátku románu hlavní hrdinka Madeleine říká, že jediný způsob, jak může chudá žena v Paříži zbohatnout, je položit se na záda. To byla do značné míry pravda. Možnost společenského vzestupu byla omezená a pro ženy z nižších vrstev představovala prostituce jeden z mála způsobů, jak přijít k penězům. Proto se k ní uchýlilo tolik žen. Ty nejúspěšnější z nich se pak stávaly bohatými kurtizánami. Madame de Pompadour je ovšem vzácným příkladem měšťanské ženy, která dosáhla nejen značného bohatství, ale i moci. Stala se v podstatě politickou poradkyní krále, což bylo v té době neslýchané.
Díky Dívce s hodinovým strojkem jsem objevil zázračný svět automatů – úžasně komplexních mechanických přístrojů zkonstruovaných v době, kterou často považujeme za „předmoderní“. Jak jste na ně přišla?
Automata mě fascinují už od dětství. Tenhle dlouholetý zájem mě také přivedl k napsání Dívky s hodinovým strojkem. Mám ráda ten zvláštní pocit, když se díváte na něco, co vypadá jako člověk, ale přitom je to ve skutečnosti stroj. Automata byla v podstatě prvními počítači, ale v 18. století našla využití převážně jako složité a drahé hračky pro bohaté.
Postava doktora Reinharta je částečně inspirována geniálním švýcarským výrobcem automatů Jacquesem de Vaucansonem, který se vyučil anatomem i hodinářem. K jeho úžasným výtvorům patřil Flétnista (figurka v životní velikosti, která hrála repertoár dvanácti písní) a nejznámější zlatá Trávicí kachna, která uměla mávat křídly, pít vodu a zdánlivě trávit obilí a vyprazdňovat se. Jeho kouzelné vynálezy obdivovala celá Evropa, včetně francouzského krále.
Můžete nám uvést nějaké další příklady vašich oblíbených skutečných automatů? Je ještě možné prohlédnout si některý z nich na vlastní oči?
Jedním z mých nejoblíbenějších automatů je stříbrná labuť Josepha Merlina, která je stále k vidění v Bowesově muzeu v Anglii. Je to nádherný a nesmírně důmyslný vynález.
Pro knihu jsou ještě důležitější tři automaty na panenky vytvořené rodinou Jaquet–Droz, zejména „Spisovatel“ – pohyblivá figurka chlapce, kterého lze naprogramovat tak, aby napsal libovolný text o délce až 40 písmen. Při psaní sleduje text očima a jeho hlava se pohybuje, když si vezme inkoust do brku. Je to až strašidelné!
Pokud zavítáte do Paříže, doporučuji navštívit Musée des Automates, které se nachází ve sklepení ze 16. století. A jestliže navštívíte Musée des Arts et Métiers, můžete si prohlédnout automat hrající na klavír, který kdysi patřil Marii Antoinettě. Doufám také, že si budu moci jednou na vlastní oči prohlédnout slavný pražský orloj.
Promluvme si o vašem spisovatelském procesu. Začínáte pečlivou rešerší, po které následuje podrobná synopse celého děje? Nebo je to spontánnější a necháváte příběh tak nějak samovolně rozvíjet?
Každý to má trochu jinak a neexistuje žádný „správný“ způsob psaní. Já osobně na začátku provádím rozsáhlý výzkum, abych získala nápady na příběh, cítila se dostatečně jistá ohledně světa, který vytvářím, a byla schopna načrtnout celkový děj. Chci mít jistotu, že můj děj a postavy jsou věrohodné a nebudu je muset později výrazně přepisovat.
Poté si knihu rozvrhnu a napíšu pracovní verzi. Během psaní si zaznamenávám další otázky, na které potřebuji odpovědět. Snažím se v průběhu samotného psaní vyhnout přílišnému bádání, protože je mnohem snazší bádat než psát, a tak se mi stává, že se mé dvě hodiny psaní nějak zvrhnou ve dvě hodiny čtení a tweetování o nějakém obskurním, ale nakonec nepodstatném tématu.
Jak se vám daří propojovat historii a fikci? Dáváte přednost co největší věrnosti známým faktům?
K faktům ve své fikci přistupuji poměrně přísně. Snažím se jich držet, kdekoli je to možné, a přesně vylíčit dané období. Ale někdy je přece jen nutné se od zaznamenané historie odchýlit, abych vyhověla požadavkům příběhu. Nepředstírám, že píšu literaturu faktu, a zejména v případě Dívky s hodinovým strojkem jsem se snažila o román s lehkým nádechem fantastična.
Paříž, kterou líčím, je tedy dobově věrná, pokud jde o to, jak by vypadala a jak by se v ní žilo, ale příběh, který je v centru románu – o Madeleine, Véronique, madame de Pompadour a hodináři –, je zcela smyšlený. Každý autor k tomu zkrátka přistupuje jinak. Důležité je, abyste si na začátku ujasnili, jaká pravidla si stanovujete a kolik autorské licence si můžete dovolit!
Napadlo vás někdy, co všechno předchází tomu, než knížka zamíří na pulty v knihkupectvích? Cesta, kterou musí urazit, než se dostane ke svému čtenáři, je dlouhá a my si ji v dnešním článku projdeme společně s hostem našeho podcastu Bžučtení – spisovatelem Františkem Kalendou. František již vydal fantasy román Dcera labyrintu a nedávno mu vyšla nová historická detektivka Zpověď posledního mnicha. V nakladatelství Bourdon pracuje jako odpovědný redaktor a jeho úkolem je provázet jednotlivé knížky celým procesem jejich vydávání.
*Obrázek byl vygenerován nástrojem umělé inteligence na platformě Canva.
Jaká byla tvoje cesta k práci v nakladatelství?
Moje práce v nakladatelství je takovým logickým vyvrcholením toho, že jsem odmalička miloval knížky, přečetl jsem jich obrovské množství a miluju je dodnes. Už od poměrně raného věku jsem se začal věnovat psaní a několik knížek jsem od té doby vydal. Mezitím jsem vystřídal i role v akademické sféře a médiích a nakonec jsem se mohl začít věnovat tomu, co mě baví ze všeho nejvíc – práci s knížkami.
Existují nějaká kritéria, která musí kniha nebo rukopis splňovat, abychom je vybrali do edičního plánu?
Kritérií je několik. Nejdůležitější je příběh a nápad. Knížku, která nemá dobrý příběh nebo alespoň zajímavý nápad nemá cenu vydávat. Zajímá nás také styl, ze kterého poznáme, jestli daný autor umí psát. Posledním kritériem je žánr, který musí odpovídat tomu, co chceme v nakladatelství vydávat.
Celý proces vydávání knihy, od objevení nadějného cizojazyčného díla nebo dopsání českého rukopisu až do expedice z tiskárny trvá minimálně jeden rok, ale někdy i podstatně déle. Pokud se v nakladatelství vybere nějaká kniha k vydání a redakční rada ji schválí, rozběhne se proces získávání práv, který někdy může být až detektivní. Zjistit, kdo vlastní autorská práva k rukopisu nebo knize není úplně jednoduché. Může to být sám autor, zahraniční nakladatelství nebo literární agentura. Ty jsou běžné především pro velké zahraniční spisovatele a spisovatelky.
Kdo další vstupuje na scénu a podílí se na tom, aby knížka vyšla?
U zahraničního díla je velice důležitou osobou překladatel. Dále redaktor a korektor, což někdy může být tatáž osoba. Redaktor s knihou začíná pracovat ve fázi, kdy se dá ještě poměrně výrazně měnit. Pomáhá se stylem, strukturou příběhu a upozorňuje na případné logické nesrovnalosti. U zahraničních knih se stará především o to, aby „zněla” česky a např. opravuje slovosled. Korektor nastupuje ve finální fázi a jeho úkolem je opravovat pravopisné chyby a překlepy a celkově se stará o to, aby se kniha ke čtenářům dostala v co nejčistším a nejčtivějším stavu. Do procesu poté vstupuje sazeč, který knihu připravuje do podoby k tisku a grafik, jehož úkolem je navrhnout nejen obálku, ale i celkový vhled knihy. Potom už máme téměř hotovo a zbývá jen vybrat tiskárnu a vytištěnou knihu následně zaslat distributorům.
Pojďme se podívat na jeden konkrétní titul – Parazitickou mysl. To je mezinárodní bestseller od profesora Gada Saada, který popisuje tzv. myšlenkové patogeny, resp. nebezpečné myšlenky, které nás mohou připravit o zdravý rozum a intelektuální svobodu. Jak probíhalo vydávání téhle knihy?
Když se redakční rada shodla, že je to vhodný titul, který má potenciál zaujmout české čtenáře a třeba i vyvolat diskuzi ve společnosti, oslovili jsme přímo profesora Saada. On je velmi komunikativní a předal nám kontakt na agenturu, se kterou jsme vyjednali práva. Potom jsme se obrátili na překladatele a začali jsme sestavovat tým, který se bude podílet na českém vydání. Celý proces okolo vydání Parazitické mysli byl poměrně komplikovaný. Došlo k několika zdržením, ale to se občas stává a člověk s tím musí počítat.
Na závěr by mě a určitě i naše čtenáře zajímalo, jak se pozná úspěšná knížka? Dá se tenhle X-faktor odhalit nebo alespoň předvídat?
U zavedených autorů je to jednodušší – když Patrik Hartl vydá novou knihu, dá se předpokládat, že se jí povede velice dobře. Také některé žánry jsou u českých čtenářů oblíbenější, ale myslím, že ve finále záleží především na tom, jestli je ta kniha dobrá, protože ta si svého čtenáře vždycky najde.
Nyní už znáte odpověď na otázku Jak se vydává kniha? Není to zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale stojí za to tuhle cestu projít s každou jednou knížkou, protože pro každou se najde čtenář, který si ji oblíbí.
Překvapilo vás na procesu vydávání knih něco? Napište nám to do komentářů nebo na naše sociální sítě. Nezapomeňte nás také sledovat na Instagramu a Facebooku, aby vám neunikly novinky.
Budeme se na vás těšit v dalším díle našeho podcastu nebo u dalšího článku.
